Warning: Undefined array key "HTTP_REFERER" in /var/www165/p43433/regiony.eu/web/app/controlers/HomeControler.php on line 167
Cykloserver

Demoverze - příprava nového webu

info

AKTUALITA

22. 10. 2009

Expedice Mt. Chaberton 2009 - 1. část

Rubrika: Cykloturistika

Ironbike je extrémní závod horských kol napříč italskými a francouzskými Alpami. Pořadatelé ho dokonce nazývají nejtěžším etapovým závodem planety. Závodníci se několik dní pohybují horskými a kozími stezkami nahoru a dolů v nadmořské výšce kolem 2000 metrů. Těsně před koncem závodu, kdy už není sil na rozdávání, je čeká skutečný extrém. V poslední etapě je čeká výjezd na horu Mt.Chaberton, čeká je výjezd do nadmořské výšky 3136 metrů. Chvíli jsem koketoval s myšlenkou závodu se zúčastnit, ale když jsem se zmínil nahlas doma, zjistil jsem, že se mi vlastně nechce. Dobrá tedy. Ironbike vynechám, ale na Chaberton pojedu.

Tenhle zážitek si nemůžu nenechat ujít, prosadil jsem si trošku sobecky svou, ale žena má naštěstí pro mé cyklistické úchylky pochopení.


Zářijový termín výpravy se blíží hodně pozvolna, protože se na Chaberton těším už od února. Krásným poznatkem je, že se postupně přidávají další odvážlivci z okruhu mých kamarádů,až nakonec naše expedice na Chaberton čítá dvanáct drsných cyklistů a čtyři jemné bikerky. Celkem nás je tedy šestnáct. To už je skoro na autobus.

  • 9. 9. 2009, středa

Datum téměř magické. Naši fotbaloví reprezentanti na maděru rozsekali 7:0 slaboučké San Marino a my se v podvečer vydáváme autem na italsko-francouzské pohraničí. Máme před sebou cestu dlouhou přes 1000 kilometrů. Navigace zapnutá a příjemný ženský hlas nám spolehlivě udává směr. „Hele a to až dojedeme do Německa, tak začne mluvit německy? To je v pohodě, německy se domluvim.“ „No horší to bude ve Francii, francouzky umim jenom líbat, a eště špatně.“ Nálada v kokpitu našeho vozu výborná. Později se ukázalo, že slečna v navigaci měla s orientací mezi vysokými alpskými štíty problémy. Vjeli jsme třeba do tunelu čtyři kilometry dlouhého a ona po chvilce vydala pokyn „Po padesáti metrech zahněte ostře doleva.“ Úsměvný nesmysl. „Nesedí v tý navigaci blondýna?“ Jedeme auty, každá posádka na vlastní pěst. Někdo se vydal na cestu už včera, někdo dnes ráno. My jedeme na noc. Sraz jsme si naplánovali v Itálii v malé vesničce Cesana Torinese, asi šest kilometrů od Francouzských hranic. „Stejně je to úžasná paráda, co? Když si ňáký čecháčkové můžou dát spicha kdesi uprostřed velký Evropy, navíc ve vesnici schovaný někde v Alpách.“ „Nó, eště větší paráda bude, když se tam vopravdu všichni setkáme.“


Když vjíždíme do Švýcarska, je hluboká noc. Ospalý celník jen mávne rukou a pouští nás do své země a rovnou na dálnici. Dálniční známku nemáme, ani ji není kde koupit. Všude zavřeno. „Hele já si nevzal pas, mám jenom občanku,“ vzpomněl si uprostřed země Helvétského kříže náš šofér Jarda Babangida. „Nevěděl sem, že pojedeme přes Švýcarsko.“ Tak to při výjezdu ze země může být ještě zajímavé. Celník si všimne, že nemáme dálniční známku a řekne „Pane řidiči, vy nemáte dálniční známku? Tak to mi ukažte pas!“ Černý humor na pokraji průšvihu. Celník na druhé straně Švýcarska byl ovšem stejně ospalý jako ten při vjezdu a nám to všechno prošlo.


V Itálii na dálnici u Turína jsme se ocitli ve špatnou chvíli. Všichni pospíchají do práce. Silnice třemi pruhy ucpaná kvůli bouračce. O několik kilometrů dále stoupá k nebi černý dým a hasiči hasí hořící náklaďák. Všichni si ten pohled chtějí dopodrobna vychutnat a znovu se tvoří zácpy.


Po třinácti hodinách jízdy se přeci jenom setkáváme ve vesničce Cesana Torinese s ostatními členy výpravy. Je chvilku před devátou hodinou ranní a čtvrtek prakticky začíná.

  • 10.9.2009, čtvrtek

Předsevzali jsme si najít ubytování do 25 euro na noc s podmínkou, že si můžeme sami vařit. V Cesaně to není možné. Ubytování je dražší a všichni nám vnucují polopenzi. Úspěch slavíme o pár kilometrů dál, ve městečku Oulx. Chlápek s pensionem chtěl nejdříve 30 euro na osobu, ale vědom si toho, že letní sezóna skončila a do zimní daleko, nám nakonec slevil na 23 a ještě nám do společenské místnosti dotáhnul ledničku. Tím ovšem jeho veškerá přívětivost skončila, což ovšem zatím netušíme.


Po náročném přesunu z Čech až sem každý odpočívá po svém, někdo na prosluněné zahrádce usrkává kávičku, někdo pospává v posteli. Cítím se na rozdíl od ostatních odpočatý a plný elánu. Nevydržím čekat, až se podobně budou cítit i oni. Beru kolo a vyrážím na vyjížďku sám. Sraz jsme si domluvili v Sestriere, kam ostatní dojedou auty.


Silničkou zlehka stoupám proti proudu říčky Dora Riparia. Údolí z obou stran sevřené zalesněnými skalnatými srázy. Plnými doušky si vychutnávám krásné počasí v krásně alpské krajině. Šlapu si sám v neznámé krajině, což působí trošku dobrodružně. Shrnuto třemi slovy skvostně slastná paráda. Zdejší krajině jednoznačně dominuje strmá skalnatá hora Mt.Chaberton s jakýmisi malými patníčky na samém vrcholu. Zítra se na vrchol pokusíme vyškrábat na kolech, bude dost času se o těch patníčkách dozvědět něco víc.

  • Mt.Chaberton

V Cesana Torinese opouštím údolí říčky a začínám o poznání razantněji nabírat výšku. Silnice se klikatí stále vzhůru a mně se po pravé ruce otevírají nové a nové pohledy na hory a údolí pod nimi. V životě jsem na kole nebyl v nadmořské výšce nad 2000 metrů a za chvíli v tomto ohledu ztratím panictví. Sestriere leží v nadmořské výšce 2035 a já se k němu blížím každým šlápnutím. Na silnici jsou k nepřehlédnutí povzbuzující nápisy typu „I love Menschov,“ pozůstatky to cyklistického Gira. V Sestriere končila jedna z etap. Lépe to naplánovat nešlo, přijíždím do Sestriere a mnohem početnější zbytek naší skupiny začíná na parkovišti montovat kola.


Sestriere, dnes proslavené lyžařské středisko, vzniklo v místech původních římských osad, které se věnovaly pastevectví. Za dob Napoleona sem byla zbudována první silnice. První hotely a lanovou dráhu zde nechal postavit jakýsi senátor Giovanni Agnelli. Obliba Sestriere tím byla odstartována. V roce 2006 se zde konala Zimní Olympiáda. Nachází se tu i jedno z nejvýše položených golfových hřišť v Evropě. Na mě město působí jen jako shluk hotelů a penzionů, které jsou proložené řadou butiků a krámů. Snobské hnízdo.


V Sestriere náš rozlet k výšinám nekončí. Stoupáme dál vzhůru prašnou cestou sem tam proloženou kamenem. Prachu tak do deseti centimetrů. Počasí skvělé, stromy žádné, okolní tráva barevná od zelené přes zrzavou až po hnědou a naše povznášející pocity se s přibývající nadmořskou výškou umocňují. Čas od času kolem svišti sviští jako někde na cvičišti. Vyfotografovat je úkol téměř nadlidský, protože jsou rychlejší než průjem. Výhledy na okolní hory luxusní. Prach nám pozvolna usedá na rám kola a nohy. Čas od času se kolem prožene skupinka motorkářů, prach se rozvíří a naše dresy pozbývají jasných barev. Když se potkáme s terénním vozem s náhonem na všechny čtyři kola, je to o poznání horší. Prach škrábe v očích a skřípe mezi zuby.

  • Stoupání na Basset

Horské sedlo Colle Basset leží v nadmořské výšce 2424 metrů. Na tak vysokou nadmořskou výšku tu je poměrně šrumec, kazící rozkoš z dalekých výhledů. Tu jeden motorkář, tu druhý. Automobil a dokonce i náklaďák. Rozestavěná budova, dvě obrovské roury ležící opodál. Vlevo nad námi se tyčí vrchol obsypaný lesem vysílačů, další cíl našeho stoupání. Jmenuje se Monte Frailteve a pyšní se výškou 2701 nadmořských metrů. Kola se znovu boří do prachu cesty, ale po několika šlápnutích je prašnému dobrodružství konec.

 

Pokračování příště...

 

Milan Silný

Zpět