AKTUALITA
27. 10. 2009
Expedice Mt. Chaberton 2009 - 2. část
Rubrika: Cykloturistika
Do cesty nám vstupuje montér v kombinéze, původní barva zřejmě oranžová. Vztyčenou ruku nás zastavuje, italsky drmolí jedno slovo za druhým jako z kulometu a živě gestikuluje. I když se tváříme, že nechápe, pochopit to musíme. Na vrchol se nedostaneme.
Buď se tam nesmí, nebo dělník nechce, abychom tam jeli. První varianta je zřejmě správná. Co se dá dělat? Máme smolíka. Otáčíme kola. Někdo s úlevou, někdo smutně, někdo nevěřícně. Každopádně naše cesta do závratných výšin končí zásahem „vyšší moci“ v nadmořské výšce 2424 v sedle Colle Basset.
To, co nyní přijde, je zasloužená odměna za strádání při cestě vzhůru. Nejprve 8 kilometrů prašného sjezdu a pak dalších 22 kilometrů střemhlav po asfaltce dolů až k našemu penzionu Da Marcello, který leží v Oulx. Kulisu sjezdu dokreslují panoramata, která v Čechách nemáme možnost zahlédnout, protože u nás nejsou Alpy. Může snad za to Praotec Čech? Anebo naši předkové byli málo výbojní a nedokázali si urvat ve válkách kousek Alp pro sebe?

Krajina nádherně alpská
Oulx je městem už od roku 1494, kdy tady se svou armádou pobýval Karel VIII., francouzský král a věčný dobyvatel Itálie. Mimochodem tenhle král umřel o čtyři roky později, a to dost netradičním způsobem. Při jízdě na koni narazil v rodném městečku Amboise hlavou do nízkého překladu brány. Večer trávíme pospolu v příjemné atmosféře u vínečka a pivíčka. Všichni společně se těšíme na zítřejší den, kdy máme v plánu vyjet na Mt.Chaberton do výšky 3136 metrů nad moře. Dneska jsme ujeli 60 rozjezdových kilometrů a snad jsme na tu zítřejší dřinu dostatečně připraveni. I když, může být vůbec někdo na takový záhul připraven? Uvidíme! Každopádně já mám v plánu dostat se na horu stůj co stůj. Na tuhle horu se chystám už od února. Myslím, že u ostatních je odhodlání obdobné.
Atmosféru večera lehce kazí krpatý majitel penzionu. Každou půlhodinku nás potichu přijde zkontrolovat. Stoupne si do rohu místnosti a v kostkaté košili a zapraných džínech vytažených až pod prsní bradavky na nás civí. Děláme jako bychom o něm nevěděli, ale moc to nejde, protože o něm víme. O co mu jde? Nic neříká, mlčí. I kdyby mluvil, bylo by to na nic, protože mele jen italsky. Možná má strach, abychom nevyváděli nějaké orgie, neničili zařízení nebo třeba nechtěli penzion podpálit. Úderem dvacáté třetí hodiny začíná být dočista nevrlý a pantomimicky naznačuje, abychom šli spát. Tak to teda v žádném případě, vždyť noc je ještě mladá.
- 11. 9. 2009, pátek
Včera nás majitel upozorňoval, že snídaně bude italsky skromná, ale takovou skromnost jsme nečekali. Marmeláda, nutela, med a trošku bílého chleba podobného toustovému. Proplešlý majitel ve stejné košili a s páskem od kalhot utaženým pod bradavkami stejně vysoko jako včera, stojí důležitě opřen o bar. „Kafééé! Latééé!“ Křičí na každého opřen rukama o dvě termosky před sebou. Třetí termoska chybí. „A kde je tééé?“ Odpovídá stejným tónem Koprda. Chlápkovi tuhnou rysy v obličeji. Přijde mu divné, že někdo může chtít k snídani taky čaj. Když chceme přidat chleba a máslo, dá se z jeho tváře vyčíst, že vůbec není rád.

cesta na Chaberton
Odjezd na Chaberton byl stanoven na 9:30 hodin, ale už teď je jasné, že vyjedeme později. Každý má v hlavě uloženo, co nás čeká, i když si to nikdo z nás neumí pořádně představit. Čeká nás výzva. Všichni jsme maličko nervózní. Kola se pucují, promazávají, dofukují, upouštějí, dotahují. Věci v batohu přebalují a přerovnávají. Dneska je totiž den, kdy se počítá každý metr, a ten výškový obzvlášť. „Čabrton je tak vysoko, že tam ani ptáci nelítaj,“ zůstává jediný v klidu Koprda, protože on s námi nahoru nepojede. Asi týden před odjezdem se mu rozbilo kolo a náhradní součástku neměli skladem. Koprda, aby nevyšel z formy, si nazul kolečkové brusle a vyrazil směle na dráhu. Při jízdě dělal blboviny a upadnul dost brutálním způsobem. Sedřel si zadek. Pravá půlka chycená jen tak trošku, ale levá sedřená úplně celičká. Teď je tady Koprda s námi, kolo v pořádku opravené, ale zadek se hojí špatně, mokvá, bolí, strupy praskají. Rozhodně to není na jízdu na kole a na těžký výjezd na Chaberton už vůbec ne.
Startujeme v Oulx, jehož nadmořská výška je 1100 metrů. Prvních sedm kilometrů hodně mírným stoupáním po asfaltu je vhodných na rozjezd. Nad hlavou modrá obloha a hřející slunce. Skalnatý, mohutný Chaberton se tváří netečně a patníčky na jeho vrcholu se občas stydlivě zahalí závojem bílých mráčků. I když ono se o žádné patníčky nejedná, natož stydlivé. To, co odsud vypadá jako silniční patníčky, jsou ve skutečnosti mohutné věže vojenské pevnosti, která byla na vrcholu vybudovaná ještě před první světovou válkou. Když nám bude přát štěstí a počasí, vyjedeme na kolech až k pevnosti a myslím, že do ní i nakoukneme.
Jedná se o jednu z nejpozoruhodnějších vojenských pevností na světě a úplně nejvýše položenou vojenskou pevnost v Evropě. Ač na francouzském kopci, vybudovala ji italská armáda. Na svou dobu byla pevnost divem techniky a s výkonnými kanóny ohrožovala všechny zastaralé francouzské pevnosti v oblasti, ale třeba i patnáct kilometrů vzdálené francouzské město Briancon. Jenže v první světové válce byly Francie s Itálií kamarádi a pevnost tak do žádné z bitev nezasáhla. Ve druhé světové válce pak byla moderní technika už někde úplně jinde a Francouzi byli na boj důkladně připraveni. Během několika hodin vyřadili šest z osmi dělostřeleckých věží pevnosti z boje. Osud vojenské pevnosti na Chabertonu mi trochu připomíná osud Titaniku. Taky byl na svou dobu výjimečný, největší, nepotopitelný a jak nakonec dopadl.

pevnost Mt. Chaberton v dobách největší slávy
Pokračování příště...
Milan Silný
Zpět