AKTUALITA
18. 11. 2009
Expedice Mt. Chaberton - 4. část
Rubrika: Cykloturistika
Zatímco se kolem vrcholku Chabertonu mraky hromadí, mně sil ubývá. Raději bych jel, než tlačil. Chůze mi nedělá dobře a na jízdu nejsou absolutně podmínky. Kamarádi se začínají vzdalovat. Došla mi voda. Koutky slepené od sladkých tyčinek. Pil bych, ale není co.
Impozantně nádherných výhledů na zasněžené vrcholky hor v dálce se nenapiju. Soustředím se na každý další krok. Hlava je čím dál tím těžší, až si nakonec uvědomuji, že mám jen ji a je těžká až neskutečně. A pak mám ještě hrudník, ale o číslo menší. Každý nádech zhluboka bolí. Plíce by se chtěly pořádně roztáhnout, ale hrudník jim to nedovolí. Slunce pálí do zátylku. Začíná pofukovat chladný větřík. Vzdálený rachot pomalu sílí a odpověď zní ano. Motorkáři byli až na vrcholu, odkud se právě vrací. „Hm, taky slušnej výkon, ale kolo je pořád kolo.“
Úzká stezka vyšlapaná v kamení míří stále vzhůru. Zatáčka. Za ní to samé. Úzká stezka vyšlapaná v kamení míří vzhůru a další zatáčka. Rezavějící protipěchotní zátarasy se zbytky ostnatého drátu zůstávají pode mnou. Rozpadající se kasárna bez střechy nalepená ke skalnímu hřebeni. Vrchol musí přijít každou chvilku. Mrak pohltil vrchol Chabertonu a nás s ním. Krásné výhledy do krajiny jsou ty tam. Úzká stezka vyšlapaná v kamení míří stále vzhůru. Zatáčka a za ní to samé. Úzká stezka vyšlapaná v kamení míří stále vzhůru. Zatáčka a za ní už nic. Rovina. Jsme na vrcholu. Jako průměrná rychlost mi svítí na tachometru číslo 4,2. Nasedám na kolo a projíždím se po plochém vrcholu v nadmořské výšce 3136 metrů. Pocity mám smíšené. Radost, že jsem na vrcholu. Úleva, že je dřina u konce. Smutek, že už není kam výš stoupat. Na vrcholu se ve větru plácá vlajka, polská.

Aleš pod vrcholem
Nikdo z nás na kole nikdy výš nebyl a asi už nebude. Výjimkou je Libča, který si nedávno na kole střihnul nejvýše položenou silnici v Evropě. Ve španělském pohoří Sierra Nevada vede silnici až na vrchol Pico Veleta do nadmořské výšky 3396 metrů. „Výjezd sem na Chaberton je ale mnohem těžší než byla Veleta. Řek bych, že se to ani nedá moc srovnávat. Tam vedla asfaltka skoro až nahoru,“ porovnal Libča neporovnatelné a ještě tím vyzdvihnul náš výkon.
Po vrcholovém fotografování následuje prohlídka pevnosti. Stavba, ač už poznamenaná zubem času, pořád impozantní. Osm mohutných válcovitých věží pro děla a pod nimi asi 130 metrů dlouhá chodba plná ledu, sněhu a odpadků. A k tomu ještě vydlabané muniční sklady kdesi uvnitř hory. Hlavy nám to neberou. Jak sem dostávali všechen ten materiál na stavbu? Co tady vojáci dělali v létě? A co teprve v zimě? Čím si v zimě topili? Kosa tu musela být neskutečná. A toho sněhu! Brr.

Protipěchotní zátarasy 3000 metrů nad mořem.
Dokocháno. Pevnost prozkoumána a před námi lahůdka. Sjezd! Je to trošku zvláštní, nepoznaný pocit. Člověk se rozjíždí dolů po úzké pěšince samá zatáčka a před ním magická široko rozevřená bezedná náruč horských velikánů. Stačí jedna jediná chybička a je po všem. Možná je lepší skočit dobrovolně.
Těsně pod vrcholem potkáváme Radka Beerhanzla, Terezu, Jardu Žirafu a další. Tlačí k vrcholu. Moc milé překvapení, mysleli jsme si o nich, že už to zabalili a na vrchol rezignovali.
A už to jede. Zatáčka střídá zatáčku, kolo hopsá po kamenech. Stačí jen přibrzďovat a být ve střehu. „Hele myslíš, že Aleš bude z toho kopce brzdit?“ Úsek vytesaný ve skále jedu těsně podél stěny, divže ramenem neotloukám skálu. Nádhera. Adrenalin. Vzrušení. Skvost. Nezapomenutelný zážitek. 12 kilometrů pekelně krásného sjezdu. „Nic lepšího sem v životě nejel,“ rozplývá se pod kopcem Libča. „Já sem taky moc spokojenej,“ přidává se Řezňa. „Čekal sem to trochu nebezpečnější,“ hodnotí Aleš. Nemá cenu se o tom nějak dál rozepisovat, protože je to zbytečné. Slovy se to stejně popsat nedá. Aby si člověk dokázal představit, co obnáší cyklistický výjezd na Chaberton, je potřeba, aby vzal kolo a vyjel na Chaberton!
Výprava na Chaberton byla dlouhá jen 38 kilometrů, ale strašně náročná. Jsem rád, že jsem Chaberton zdolal a zároveň jsem rád, že to mám za sebou. Jsem si jist, že minimálně rok mi další výjezd na Chaberton chybět nebude. Do penzionu v Oulx se každý vrací s očima na vrch hlavy a nadšení z právě prožitých zážitků z něj přímo stříká. Koprda, který s námi kvůli zraněnému zadku nejel, to nemůže ustát. „Celej den se tady nudim. Už sem si myslel, že tady z toho zmagořim. Normálně sem si chtěl z nudy snad ustřelit palici.“ Čím déle poslouchá naše zážitky, tím víc je přesvědčen a rozhodnut. „Zejtra tam musim, parťáci, vyjet taky! Pojedete někdo se mnou?“ Odpověď žádná nepřichází. Na zítřek totiž máme jiné plány. Nádherně náročný výjezd na Chaberton máme úspěšně za sebou a jestli by se tam chtělo někomu zítra znovu, tak by to musel být magor. Na zítřek máme naplánovaný výjezd do sedla Colle Sommeiller, které se pyšní nadmořskou výškou 3009 metrů.
Večer je nálada opět skvostná. „Hele, mám kamaráda, kterej má talent na všechny sporty snad s výjimkou plavání. Plavat se nikdy nenaučil. Ale jinak si myslim, že se mohl klidně živit hokejem, fotbalem, tenisem nebo moh dělat parťáka Šeberlemu. Jenomže on pije jenom pivo nebo čaj. Ale čaj jenom když je nemocnej. Možná i proto je, tam kde je. On svůj talent normálně propil.“ „No já moc talentu nepobral, takže vlastně nemám co propít a můžu pít v klidu dál.“

Ondra na vrcholu
Majitel penzionu nás znovu chodí každou chvíli kontrolovat a znovu italsky drmolí a pantomimicky naznačuje, že večerka je v jedenáct. Dnes jsme vyjeli Chaberton, proto si chceme dnešní den náležitě užít. Večerku takhle brzo v plánu nemáme. „Tak parťáci, kdo se mnou zejtra pojedete na ten Čabrton? Klidně pojedu i sám, ale ve dvou je to veselejší,“ otevírá znovu Koprda otázku zítřejší vyjížďky na Chaberton. „Tak já s tebou teda pojedu!“ Cože? Kdo to řekl? Ježišmarjá, vždyť jsem to byl já. Třeba si na to Koprda ráno nevzpomene, utěšuji se v zápětí.
Pokračování příště...
Milan Silný
Zpět