AKTUALITA
26. 11. 2009
Expedice Mt. Chaberton - 5. část
Rubrika: Cykloturistika
Správce neváhal přivést dceru, aby nám anglicky řekla, že když teď nepůjdeme spát, tak zítra nedostaneme snídani. Tlumočí nám jeho podmínky a je vidět, jak je na něj nasupená, že jí vzbudil. „OK, OK, zejtra nesnídáme.“ Spát se nám ještě nechce.
- 12.9.2009, sobota
Překvapení hned po ránu. Chlapík kouká jako kakabus, ale snídani máme. „Tak co parťáku, kdy vyrazíme?“ Udeřil na mě očekáváním výjezdu roztetelený Koprda a mně je hned jasné, že si vzpomněl. No co, změna je život. Včera jsem vyjel na Chaberton a dneska pro změnu vyjedu na Chaberton znovu. Co bych pro kamaráda neudělal.
Zatímco ostatní míří v sedle kola na Colle Sommeiller do nadmořské výšky 3009 my s Koprdou znovu stoupáme z Fenils mně dobře známou vojenskou cestou. Slunce svítí, ale o poznání méně hřeje a náš cíl je na rozdíl od včerejška schován v mracích. „Neboj, parťáku, až se ty skály trošku vohřejou, tak mraky zmizí,“ je přesvědčen Koprda. „No hlavně, aby nezačalo pršet,“ nesdílím jeho optimismus. Stejně tajně doufám, že s tím rozedřeným zadkem nevydrží v sedle moc dlouho a že to zabalí. Pak bych se vydal za ostatními na Sommeiller. Jenže Koprda zatím jede. První kapky potu na čele a prach na už tak zaprášeném kole. Při první příležitosti stavíme. Koprda si nemůže ani sednout na lavičku a tak si rovnou lehá.

Znovu k vrcholu
Míjejí nás dva cyklisté, takové ty správné vyzáblé cyklistické blechy. Jeden něco vypráví, druhý si pohvizduje a my jsme v krůpějích vlastního potu rozvaleni na lavičce jako lemry. Utěšujeme se vzájemně, že jsou určitě úplně jiná výkonnostní kategorie než my. Časem nás o tom přesvědčili. V úsecích, které jsme včera tlačili, protože nebylo v našich silách je vyjet, oni bez přestávky šlapou stále v sedle. Ještě dlouhou chvíli jsme je pozorovali, jak nám mizí v serpentinách vysoko nad hlavami. Vzápětí nás předbíhá svižným tempem atlet. Svaly na nohách mu jenom hrají. Určitě běží až na vrchol. „Neuvěřitelný co?“ Cítím se mnohem líp než včera, možná je to i počasím. Dnes není takové horko. Zkouším se po vzoru těch dvou cyklistů udržet v sedle v místech, které byly včera nesjízdné, a ono to kupodivu jde. Lapám sice po vzduchu jako blázen, ale jedu. „Parťáku ani nevíš, jak sem se těšil, až budu muset tlačit. Teď mám úplnou hrůzu, až se zase posadím do sedla,“ stěžuje si Koprda na rozmasakrovaný zadek, ale ani slovo o tom, že by chtěl vzdát.

Všude ovce
V nejnebezpečnějším místě na trase nás čeká nečekané. Ovce. Desítky ovcí. Celé stádo. Možná stovka si to šine vytesanou stezkou ve skále přímo proti nám. Ovce včele, když nás viděly, se ze strachu zarazily. Ty jdoucí vzadu na ně začaly tlačit. Úzká stezka je neprůchodná. Co teď? Civíme chvíli na sebe navzájem, pak na ovce a situace pořád stejná. Udělal jsem opatrně krok zády ke skále směrem do stáda. Dusot, chrastění kamení a ovce ustoupily do strany. Druhý krok a nic. Stádo nás obklopilo a ne a ne se hnout. Trvalo několik dlouhých minut, než ovce včele sebraly odvahu a rozeběhly se dál. Kamení lítá ze srázu dolů, ovce se tlačí jedna nad druhou a balancují na samé hraně stezky. Je jen otázka času, kdy se některá zřítí. Kozy nebo kamzíci přimíchaní do stáda strach nemají a hopsají přímo po skále. „Už vidim ty titulky v novinách: Dva nezodpovědní čeští cyklisté M.S. a J.K. byli v Alpách udusáni stádem vyděšených ovcí.“ Než se kolem nás celé stádo prohnalo, stihnul se Koprda nasvačit. Konečně je stezka volná, ale plná ovčích výkalů. Ten zápach sem do hor docela příjemně zapadá.
Sedlo Colle Chaberton už máme za sebou a je potřeba se přiobléci. Fouká studený vítr a vypadá to, že začne pršet. Včera mě v těchto místech třeštila hlava, neměl jsem vodu a sotva se ploužil, dneska dokonce některé úseky závěrečného stoupání zkouším překonat v sedle kola. Že by aklimatizace? „Parťáku, kolik eště zbejvá k vrcholu,“ vyzvídá Koprda. „Tak pět set metrů.“ Ve skutečnosti je to mnohem víc, ale včera jsem tady byl vyčerpaný a některé úseky se mi v hlavě neuchovaly.
Proti nám dolů běží pěšinou onen atlet. Když nás míjí, má na rtech spokojený úsměv. Chvilku po něm uhýbáme partičce osmi bikerů, taky už mají vrchol úspěšně za sebou. Dneska je tady na vrcholu celkem živo. Za nimi následuje skupinka turistů s holemi. „Motoríno! Motoríno! Ó, nou motoríno?“ Pokyvuje ten první směrem k našim kolům. „Žádný motoríno,“ odpovídá česky Koprda. „Naše motoríno je tohle,“ a pantomimicky naznačuje doutník a vrcholové pivo, které si táhneme v batohu. Turista jen kulí oči.
Ne, tak pršet nebude. Padají kroupy velké jako antiperle. Cítím, jak propadávají dírami v helmě a kutálejí se mi po hlavě. „Vůbec mi není jasný, jak to včera mohla Tereza dát!“ Diví se Koprda a je nedočkavý. „Parťáku, kdy už tam budem? To už nemůže bejt daleko.“

Koprda v sedle kola
Konečně vrchol. Znovu 3136 metrů nad mořem, v tohle směru se od včerejška nic nezměnilo. Přesto jednu podstatnou změnu eviduji. Včera byl vrchol slunečný, dnes pozvolna zapadá kroupami. Je chladno. Mraky se divoce honí nad námi i pod námi. V pevnosti se oblékáme do teplejšího. Než vychutnáme vrcholové pivíčko, je všude bílo. Krup tak do pěti centimetrů a na vyšlapané stezce možná deset. Jízda dolů bude zajímavá. „Parťáku vůbec se netěším na to natřásání v sedle, až pojedeme dólu. Vůbec nevim, co na to bude řikat zadek. Už teď ho mám v jednom ohni.“ Vyjadřuje Koprda obavy. Stejně před ním smekám klobouk, s takhle sedřeným zadkem vyjet až sem.

Pevnost Chaberton odolává krupobití
Pokračování příště...
Milan Silný
Zpět