AKTUALITA
30. 11. 2009
Expedice Mt. Chaberton - závěr
Rubrika: Cykloturistika
Znovu je tady ten zvláštní pocit lemovaný adrenalinem, stejně jako včera. Dostavuje se v momentě, kdy se v sedle kola rozjíždíme dolů do velké mlhavé prázdnoty, která se před námi rozevírá.
Úzká stezka plná bílých krup se klikatí po kamenitém srázu. Kolo se boří mezi kroupy a vlhké kameny kloužou. Malé velké dobrodružství začíná. Hlavně opatrně!

Pod vrcholem
S ubývající nadmořskou výškou kroupy tají a přeměňují se ve vodu. Ze stezky se stává úzká blátivá stružka. Během chvíle jsme zacákaní a špinaví od hlavy k patě. Po další ztrátě pár stovek výškových metrů už zase vládne stezce jen kamení, po vlhku ani stopy. Koprda mi na chvíli mizí za nejbližší zatáčkou. Po jejím projetí vidím neutěšený pohled. Jeho kolo ležící v prachu cesty. Koprda sedí na bobku opodál, bolestivá grimasa a ruce sevřené mezi stehny. „Dal si na hubu a zlomil si ruku,“ napadá mě v mžiku. „To né, ale strašně mě zebou prsty. Asi mi vomrznuly. Tyhle zimní rukavice stojej kompletně za hovno.“ Aspoň, že tak.

Cesta dolů bude zajímavá
A pak už jen klesáme, přibržďujeme a kolem nás se příjemně otepluje. Nahoře bylo pod nulou a tady dole je pěkný letní den. Po dojezdu do Oulx je moc blaze po těle, hlavně pro ten krásný pocit, že je to za námi a že už nikam nemusíme. Chaberton se nechal znovu dobýt.
Chvíli po nás přijíždějí i ostatní, kteří byli na Colle Sommeiller. 12 zahřívacích kilometrů po asfaltce z Oulx do Bardonecchie neboli z nadmořské výšky 1100 do 1312 zvládli hravě. Kromě toho, že byla vesnička Bardonecchia v roce 2006 místem olympijské vesničky, začíná tady biking na Sommeiller. Stoupání 28 kilometrů dlouhé nejprve lesní, posléze horskou cestou až do nadmořské výšky 3009. Borci cestou nahoru totálně promokli do poslední nitky. „Byl to takovej divnej vrchol, rovnej jako placka s nějakym jezírkem a navíc obklopenej mnohem vyššími vrcholky hor. Rozhledy žádný,“ popsal vrchol stoupání Jarda Babangida. Cestou z kopce celí promoklí ještě skvostně promrzli a kola v deštivém sjezdu docela zdevastovali. Ondrovy brzdy se nedokázaly se ztíženými podmínkami vyrovnat a slabomyslně vypověděly službu. V důsledku toho dojel Ondra zpět do Bardonecchie jako jeden z prvních. Teď tady všichni sedí naproti nám a ještě trochu vibrují zimou. „No Koprdo, parťáku, řekni, nebylo nám v tom krupobití na Chabertonu líp?“
A to je z cyklistické výpravy na Mt.Chaberton, na nejvíc nejtěžší kopec úplně všechno. Obklopeni alpskými velikány jsme ujeli a taky trošku utlačili 130 kilometrů. Není to sice moc, ale dvakrát ve dvou dnech nás zavedly do nadmořské výšky přes 3000 metrů. „Jo a příště, příště musíme vyjet ještě někam vejš. Máš na to, parťáku, celej rok a já ti věřim, že něco vymyslíš,“ pověřil mě důležitým úkolem Koprda. „A taky už vim, co to znamená, když někdo jezdí na krev,“ dodává a sahá si významně rukou na zadek.

Takhle se jezdí na krev
Balíme věci, loučíme se s nepříliš vlídným majitelem penzionu, který si za naše noční řádění kasíruje od každého 30 euro, i když původní domluva zněla 23. A při cestě domů se Švýcarsku z taktických důvodů vyhýbáme.
Výpravu na Chaberton jsme měli naplánovanou precizně do posledního puntíku. Den po našem návratu napadl v Alpách první metr sněhu. A jak to všechno vidí Radek Šíbl, několikanásobný vítěz už zmiňovaného legendárního bikerského závodu Ironbike? „Dycky řikám, že se dá Chaberton teoreticky vyjet celý. Mně se tam letos při závodě jelo perfektně, takže jsem tlačil jen asi 15 minut. Konec serpertýn pod sedlem a pak na pár místech ze sedla na vrchol. Ale některej rok dřív jsem taky tlačil skoro čtvrtinu. A myslím, že je hodně takových co od té doby jak se najede na kamenitou cestu, už jenom pochodujou a nenasednou.“
„Hm, tak to vypadá, že k vítězství na Ironbike musíme všichni do jednoho ještě hodně, hodně moc potrénovat.
Milan Silný