Warning: Undefined array key "HTTP_REFERER" in /var/www165/p43433/regiony.eu/web/app/controlers/HomeControler.php on line 167
Cykloserver

Demoverze - příprava nového webu

info

AKTUALITA

19. 1. 2010

Zimní expedice na Vysoké Kolo, díl 3.

Rubrika: Cykloturistika

Těsně pod Mísečkami je autobus šikmo přes cestu. Kola se točí naplno, řidič kroutí volantem na všechny světové strany a autobus se přesto sune níž a níž. Blokuje celou silničku a jen tak, tak, že nesklouzne ze stráně dolů mezi stromy. Řidič má stažené okno a i v tom mrazu mu musí být pěkné horko. Všechna zadní světla a blinkry orvané, některé už jsou utržené úplně, jiné se ještě na kabelech pohupují nad zemí.

Řidič přesto zachovává chladnou hlavu a ledový klid, i když mu po zádech musí téct čúrky potu. Situace bezvýchodná. Za autobusem se tvoří kolona aut. Všichni chtějí na Mísečky. Jak autobus klesá níž a níž, řidiči v koloně pozvolna couvají. I pro ně může nastat zapeklitá situace. Málokterý z nich se pak dokáže do kopce rozjet. Sněhové řetězy nemají všichni. Horský vzduch je přesycen napětím, výfukovými plyny a zápachem pálené spojky. Tady bude ještě veselo, ale už beze mne. Jedu dolů.


Je mi strašná zima. Kde co přestávám od chladu cítit a ledacos od chladu začíná bolet. Začínám litovat, že jsem ráno vůbec vyrazil. A přesto není úplně nejhůř. Na rozdíl od Gleba Travina mi nic neomrzá. Gleb Travin byl sovětský dobrodruh, který v letech 1928 až 1931 uskutečnil na kole bez jakékoliv pomoci a speciálního vybavení cestu kolem celého SSSR. Vyjel z Kamčatky, nejvzdálenějšího sibiřského bodu Sovětského Svazu, dosáhl Vladivostoku, přejel Kavkaz a Střední Asii, Krym, Ukrajinu, dojel do Murmansku a odtud se pustil do ohromující arktické epopeje. Daleko za Severním polárním kruhem projížděl po pobřežním ledu, živil se tím, co se mu podařilo ulovit. Projížděl místy, kde domorodci viděli kolo poprvé a neměli pro něj jiné pojmenování než „železný sob.“ Travin si dokonce sám amputoval prsty na nohou omrzlé z polárního mrazu.


Zcela opačné potíže než Travin měl nedávno polský cyklista Mieczyslaw Jasinski, který utrpěl vážné popáleniny, když mu na těle při jízdě vzplály kalhoty. Policistům řekl, že při jízdě cítil kouř, a když se podíval dolů, všimnul si, že mu kalhoty na těle hoří. Rychle seskočil z kola a válením se snažil oheň udusit. Když ho lidé našli, ještě se z něj kouřilo. Lékaři mu museli ošetřit popáleniny druhého stupně na nohou, břichu a zádech. Vyšetřováním požáru se došlo k závěru, že na vině bylo s největší pravděpodobností tření a pot.


Travin po dokončení okružní trasy sepsal o svém putování knihu. Polák Jasinski by asi na svůj zážitek nejraději zapomněl. Když tak nad tím přemýšlím, mám v tuto chvíli mnohem blíže k Travinovi než k Jasinskému. Myslím si ale, že sám sobě bych nic amputovat nedokázal. Snad jen pro úplnost, Travinova kniha vyšla v době, kdy byl u moci Josif Vissarionovič Stalin, a ten poznávání jednotlivců netoleroval. Okamžitě se tak dostala na seznam zakázaných. Bohužel.


Už bych chtěl být zpátky v Jilemnici u auta. Kilometry počítám po jednom. Ještě třináct, dvanáct, jedenáct. Zastavuji, abych se trošku zahřál. Stehenní svaly se mi třesou jako čerstvý sulc při jízdě vlakem. Ramena od zimy bolí, prsty na rukou necítím. Až v teple domova roztaji, zbudou mi na tuhle ledově studenou výpravu vskutku hluboké zážitky.  „Dávej, dávej!“ Hecuje mě skupinka snowboarďáků postávající na silnici. „Vem za to, dyť máš hydrauliku.“ Jak rád bych za to vzal a šlapáním se trošku zahřál, ale rychleji jet nemůžu. Spadnul bych a nabil si zmrzlou hubu.


Medvědín 1235 metrů nad mořem.

 

Konečně civilizace. „Tos to dupal až na Mísečky?“ „Já byl až na Medvědíně.“ „A v tom batohu si vezeš lyže, co?“ Dobírá si mě chlápek na okraji Vítkovic. Z taktických důvodů jdu nakupovat do krámu, potřebuji se zahřát a v hospodě mají ještě zavřeno. Každá minutka v teple se počítá.


Pověst mluví o dvou bratrech jménem Vítkové, kteří v době husitské, podobně jako řada jiných rodin, uprchli před válečnou vřavou do krkonošských lesů, kde se skrývali. Po skončení husitských válek pak na místě, které se jim zalíbilo, založili hospodářství. To místo bylo pojmenováno podle nich Vítkovice. Ovšem první oficiální písemná zmínka o Vítkovicích je až z roku 1606. Krámek, ve kterém nakupuji, byl založen určitě mnohem později. „Dobrý den, máte čaj?“ „Jaký byste rád?“ „Horkej!“ „Tak to je mi líto, my prodáváme jenom krabičky se zeleným, černým nebo ovocným. Polotovary, chápete? Na horký čaj budete muset do hospody.“ Kruh se uzavírá, protože, jak víme, v hospodě mají ještě zavřeno. Musím jet dál, trpělivě a pomalu. Už to není daleko.


Podivný kovový rachot mě nutí, abych se ohlédl. Oranžový náklaďák s obrovskou radlicí si to rychle kulí mým směrem. Odhrnovaný sníh vysokým obloukem odlétává do vzdálenosti několika metrů. Jestli nechci dostat plnou dávku, musím rychle přejet na druhou stranu silnice. Něco mi říká, že řidič kvůli mně zpomalovat nebude. Uf, bylo to o fous.


Bílá krása na vrcholu.

 

V 16:30 hodin jsem radostí bez sebe. Jsem konečně zpět v Jilemnici, ve městě, které je označováno za kolébku českého lyžování a je jedním z měst soupeřících o název "Brána do Krkonoš". Nahoru na Medvědín jsem se škrábal čtyři hodiny. Ledová jízda dolů zabrala dvě a půl hodiny. Za tu dobu jsem ujel 40 kilometrů. Teď celý zmrzlý drkotám zuby a vibruji u auta. Otočit prokřehlými prsty klíčem v zámku se mi jeví jako téměř nadlidský úkol. Dělám dřepy, poskakuji, třu si ruce o sebe. Lidé z projíždějícího autobusu mě zvědavě pozorují. Přesto všechno jsem teď, při představě brzkého tepla, moc rád, že jsem se na výpravu vydal. A je mi úplně jedno, že jsem se ani tentokrát na Vysoké Kolo nedostal. Žíly si kvůli tomu řezat nebudu, protože vím, že až se pořádně, úplně a dokonale prohřeji, začnu o zimním dobytí Vysokého Kola přemýšlet znovu. Ale rozhodně už ne letos. Pro letošek jsem si užil sněhu a mrazu víc než je pro zdraví zdravé.


Tak a to je úplně všechno. Ať žijí sněhuláci a Eskymáci!

 

Milan Silný

Zpět