Warning: Undefined array key "HTTP_REFERER" in /var/www165/p43433/regiony.eu/web/app/controlers/HomeControler.php on line 167
Cykloserver

Demoverze - příprava nového webu

info

AKTUALITA

8. 11. 2010

Kolem kolem Mexika, 2. díl - Severní Baja California

Rubrika: Cykloturistika

Do Ensenady vedou 2 silnice číslo 1. Jedna je placená dálnice - značená 1D, ta vede přímo a s malým převýšením. Já však musel na silnici 1, ta je naštěstí málo frekventovaná a kroutí se mezi kopci, pořád nahoru a dolů. To je ale slabý čajíček proti tomu, co má teprve přijít.

V Ensenadě jsem zalezl do motelu, protože můžu zajet kolem přímo do pokoje. Prošel jsem město, které je civilizovanější a veselejší kopií Tijuany, zejména blízkost moře je osvěžující. Nakoupil jsem zásoby a večer jsem zakončil slušnou večeří v kantýně (tedy správně cantině).


[Ensenada] Místní kulturní centrum

 


[Ensenada] V centru města

 

  • Vojáci a boj proti drogové mafii

Díky lepší ostraze amerických hranic se zmenšil objem drog pašovaných do USA. Tím ubyly peníze pro drogovou mafii, a tak začaly mafiánské gangy bojovat proti sobě, aby si ukously větší krajíc z trhu. V městech se začali mafiáni navzájem zabíjet, přestřelky a atentáty byly na denním pořádku. Mexická vláda se s tím nehodlala smířit, vzala to vážně a nasadila armádu ve velkém měřítku. Proto nejen ve velkých městech jako Tijuana, ale i v menších městečkách potkáte vojenské hlídky projiždějící na velkých nezakrytých džípech, vojáci s obrovskými automatickými puškami namířenými do všech stran stojí na korbě a sledují cvrkot. Na silnicích jsou vojenská kontrolní stanoviště, z obou stran chráněna palposty s kulomety a každé vozidlo je podrobeno kontrole. Mě se tedy akorát ptají kam jedu, tradičně jim říkám "a Cancun" a jednou jsem při odjezdu z kontroly slyšel, jak voják volá na kolegy "hele ten loco jede do Cancunu".


[El Consuelo] Příjezd k vojenské kontrole, zjevně fotografovat jsem si netroufl

  • Lidé, jídlo

Domorodci působí většinou jako veselí chlapíci, rádi si popovídají, což je s mými několika lekcemi španělštiny dost problém. Učil jsem se podle učebnice pro samouky, takže třeba umím "cuaderno - sešit", ale pitnou vodu jsem se musel naučit až tady ("agua potable"). No ale v hospodě si už umím objednat, pochválit jídlo a říci si o účet. Když se dá jídlo koupit, tak nemá cenu vařit, proto jsem alespoň jednou denně v hospodě. Musím říci, že čím dál od Tijuany je jídlo levnější a lepší. Nejlepší je na malých vesnicích, kde si obtloustlé maminy v zástěrách nehrají na hogo fogo kuchyň, ale uvaří z domácích surovin poctivé jídlo, žádné polotovary a dochucovadla. A samozřejmě to jí i jejich rodina, která v hospodě vlastně bydlí.

 

Vybavení je často co dům dal, na látkových ubrusech bývají igelitové ubrusy, aby se ty hezké ubrusy neumazaly. A taky se nebojím jíst u pouličních stánků, kterých je tady mraky. S hygienou to asi není nejlepší, ale možná proto je to jídlo tak dobré. V Ensenadě jsem si u stánku dal tacos s garnáty a krevetami a byla to neskutečná dobrota. Stejně tak v průběhu dne zastavím u vesnického stánku, dám si třeba buritos a je to vždy bez výjimky skvělé (a taky levné). Když už jsme u těch peněz, aktuální kurs je 1,50 Kč za 1 peso. Za večeři dám s pivem i dýškem necelých 100 pesos, a to jsem fakt nacpanej. Zpropitné se zde dává zhruba 10 až 15 procent ceny, podobně jako v USA.

  • Pravá Baja California

Skončila zábava a začala tvrdá práce. Z Ensenady jsem vyrazil napakován jídlem. Typické mlhavé ráno bylo skvělé pro jízdu, vedro ale začalo už v půl desáté. Nasadil jsem na brýle stínění nosu, které se mi skvěle osvědčilo v Austrálii. Bylo to zapotřebí, vedro se stále stupňovalo a okolo poledne bylo vražedné - 57 stupňů Celsia na slunci. Pochopil jsem, proč tady drží siestu. Přesto jsem zkoušel jet, ale v kopcích jsem se skoro utavil. Tepovka na mém maximu 160 tepů za minutu, dokonce v klidu, kdy je za normálních okolností okolo 60 byla na 130. Chtěl jsem zalézt do stínu, ale to je zde úzký profil, stromy skoro žádné a pár keřů to nezachrání. Schovával jsem hlavu do stínu značek, a tak se občas na chvíli zbavil neutuchajícího slunečního svitu. Prostě kombinace prudkého slunce a výživných kopců je vražedná. Budu muset přizpůsobit dobu jízdy, začít brzo ráno a přes oběd se někam schovat.

 

[San Vicente] Městečko je obklopeno malebnými horami

 

Další den jsem vyrazil ráno v 7, do 10 to bylo dobrý. Silnice nebyla moc kopcovitá, jel jsem i přes poledne, neměl jsem problémy, a tak jsem tam dal 110 km. Bylo méně teplo než předešlý den - maximum 50°C. Možná mi pomohlo Gatorade, iontový nápoj, který jsem pil v australských tropech a který je zde běžně k dostání i v zaplivaných venkovských samoškách. Anebo pokračuje aklimatizace a mé slušně vychované tělo si už zvyká.

 

[Camalu] Typické městečko či vesnice - centrem vede asfaltka, okolo široké prašné pruhy a u nich všechny obchody a restaurace, boční ulice jsou prašné

 

Na silnici je to stejné jako jinde. Když je hustý provoz bez krajnice, což většinou bylo, musím v zrcátku hlídat kamióny a když nejeví snahu mne objet, nebo když to kvůli provozu nejde, rychle vypadnu do příkopu a kamión pustím. Oni si občas zatroubí, a to postupuji stejně. Většina z nich poděkuje blikačkami. Řada aut na mne troubí, lidi mávají a občas i něco zavolají. Co je neobvyklé, většina kamiónů z protisměru mne pozdraví houknutím.

  • Do Rosaria

Ze San Quintin vede silnice v podstatě po rovině, k tomu byla od moře mlha, a tak to krásně odsejpalo. Z mlhy se po cestě vylouply pískovcové skály narušené vodou, která zřejmě čas od času stéká z hor do moře. Potom přišlo kruté několikakilometrové stoupání, samozřejmě už nad mlhou, a tak v plném slunci. Kupodivu ani v nestrmějších úsecích, kdy jsem měl co dělat, abych to na nejlehčí převod vůbec vyjel, mi tepovka nepřelezla přes 120, a taky jsem cítil, že se mi jelo dobře. Zřejmě už jsem aklimatizován. Na vrcholu kopce byla vojenská kontrola, kde pečlivě prohledávali všechna auta, ale mne odmávli jako dotěrný hmyz. A přitom bych jim tak rád ukázal, co vezu s sebou.

 

Začátek sjezdu připomínal lyžařskou sjezdovku, tak to bylo strmé. Na konci sjezdu na mne v zatáčce čekala vyhlášená restaurace Mama Espinosa, o které mi v Enseadě referoval cyklistický nadšenec Victor Hugo Peralta Aguilar (odchytil mne na silnici a dal mi vizitku), který mi ještě dal pár dobrých rad k jízdě po Baja. Jestli budou tak dobré, jako výběr restaurace, mám se na co těšit. Ve 3 hodiny odpoledne jsem si dal gigantické humří burito, bylo famózní a tak vydatné, že jsem večeři vynechal. V Rosariu jsem zalezl do levného motelu, shodil brašny a jel hledat pozůstatky španělské misie. Přišlo mi zvláštní, že k jediné turistické zajímavosti v obci nevede žádná značená trasa. Abych řekl pravdu, ona k tomu nevede ani pořádná silnice, ale 5 km dlouhá prašná cesta s hlubokým pískem, přerušená jedním mělkým brodem přes potok. Poté, co jsem těch pár zdí viděl, jsem si vypral, protože v dalších pár dnech to asi kvůli spaní na divoko nepůjde.

 

[El Rosario] Vyhlášená rybí restaurace Mama Espinosa, dal jsem si humří burito a bylo famózní

 


[El Rosario] Zbytky španělské cirkevní missie z roku 1802

 

Pokračování příště...

 

Jiří Bína

www.kolemkolem.cz

Zpět