AKTUALITA
11. 11. 2010
Kolem kolem Mexika, 4. díl - Jižní Baja California
Rubrika: Cykloturistika
Po odpoledni flákání a odpočinku v Guerrero Negro znovu do sedla. Silnice vedla východně napříč poloostrovem po poušti Vizcanio, která podléhá zvýšené ochraně. Nevím proč, poušť je to nudná, pořád stejná, oko se nemá kde zachytit.
Ochrana je vyhlášena asi hlavně kvůli lagunám, kam každou zimu připlouvají velryby porodit svá telátka (jak se jim říká po anglicku). Silnice byla plochá, minimální převýšení, mírný vítr v zádech, a tak jsem bez ohledu na vedro dal více než 150 km do San Ignacio. Ke konci se silnice zvlnila, byla potřeba makat do kopečků; abych pravdu řekl, už jsem o to moc nestál.
San Ignacio působí jako zjevení. Ve fádní, hnědé, zaprášenými kaktusy porostlé poušti, se náhle objeví rozsáhlá rokle s vodním tokem a svěžími zelenými palmami. Uprostřed té nádhery leží malé městečko, jehož jádrem je bytelný kamenný kostel z roku 1828. Na náměstíčku u kostela není skoro žádný nepořádek, silnice není prašná, člověk si připadá jak v Evropě. Zato v motelu na okraji městečka to vypadalo zase jako v Mexiku - voda skoro netekla, klimatizace nefungovala a občas jsem musel zašlápnout nějakého drzejšího švába.

[San Ignacio] V rokli je voda a okolo datlové palmy
[20 km V od San Ignacio] Vulkán Las Tres Virgenes
Další den jsem chtěl dojet jenom do Santa Rosalia, přece jenom těch 15O km ve zdejším vedru mi vzalo dost sil. No ani tato cesta nebyla úplná idylka. Prvních 40 km pořád do kopce a potom strmý sjezd k moři, při kterém se mi pálily brzdové špalky. Alespoň bylo cestou na co koukat, dominantou byl 2000 m vysoký vulkán Las Tres Virgenes, který byl obklopen řadou svých výbušných přibuzných. U cesty se válel šikovný ručník, sebral jsem ho a bylo jasné, že bude čištění řetězu. Od toho písku už byl pěkně zašvihaný. Takže jako první jsem zakoupil zdejší obdobu WD, vyčistil řetěz a pak vyrazil do města. Zdejší zhruba 100 let staré dřevěné domy, na které jsou místní tak pyšní, mne moc nezaujaly. Vyrazil jsem na kopec nad městem, obhlédl místní prefabrikovaný kostel navržený Eiffelem a vystavovaný na světové výstavě v Paříži, odkud ho majitel zdejších dolů odkoupil. No, kostel žádná krása není, je to snýtováno z kovových plátů, znám hezčí. Svatba byla hezká, zpíval sbor místních teenageerů, a pro všechny bylo před kostelem připraveno pohoštění. Zvali mne k tomu, ale já si nedal, připadalo mi to nevhodný.

[Santa Rosalia] Výhled na město a Cortézovo moře

[Santa Rosalia] Prefabrikovaný kostel Iglesia Santa Bárbara navržený Gustavem Eiffelem (jo, navrhl taky nějakou věž)
- Pořád na jih
Silnice vedla nejprve kolem zálivu, kde jsem si nenechal ujít federální věznici, potom bylo potřeba projet hornatým výběžkem pevniny a už jsem byl v Mulegé. To je podobný případ jako San Ignacio, datlová enkláva okolo říčky. Zde je to zpestřeno blízkostí moře. Dojel jsem k španělské misii, popovídal s místním knězem, který uměl anglicky a vyrazil dále okolo zálivu Bahía Concepcyin. To je taková úzká nudle vody obklopená z obou stran skalnatým pobřežím. Důsledkem je velice teplé mikroklima, žádný vítr.
[Antigua] Věznice mne vždy přitahují a nikdy je neopominu vyfotit, naštěstí jsem dosud v žádné neseděl
[Mulegé] Santa Rosa de Mulegé, misie z roku 1705 slouží dodnes
V zálivu bylo několik nádherných pláží a já jsem se nechal unést, aniž bych pomyslel na praktické věci. Najednou se blížila noc, bylo jasné, že budu spát ve stanu, já měl jen 2 litry vody a nebyl jsem najedený. Poslední záchranou byla tečka na mapě jménem El Requesón, ale tady člověk nikdy neví, co se za takovou tečkou skrývá, často taky jenom jedna rozpadlá a opuštěná pastouška. Tady to vypadalo lépe - poutač na hotel - ten ale chátrající a zavřený. O kus dál na pláži byla restaurace, kde jsem našel nasraného majitele, amíka, který mi důrazně vysvětlil, že když je brána zavřená, tak je zavřeno. Nevěděl jsem, o jaké bráně mluví. Chtěl jsem koupit vodu, pivo, jídlo - řekl, brána je zavřená, žádnej servis. Tak jsem se ho zeptal, zda můžu na jeho pláži přespat a on že jo, za 5 dolarů a že můžu použít sprchu a záchod. Tím se to stalo veselejší, 2 litry vody mi na pití na večer a na ráno stačí a pak se uvidí. Nakonec to dopadlo dobře. On si všiml, že jsem přišel z vedlejší pláže a jeho bránu neviděl, přešel ho vztek, dali jsme pár piv a bylo dobře. Původem z Wisconsinu, studoval v San Diegu, zajel do Mexika a tam se zamiloval, oženil a s manželkou provozují tuto restauraci.
[Playa Santispac] V úzkém zálivu Bahia Concepciyn je několik prvotřídních pláží
[El Requesón] Ranní pohled na pláž a místní restauraci
Ráno jsem vyrazil bez snídaně, přece jen jsem je nechtěl v jejich volnu otravovat. Asi 30 km bylo na mapě značené El Rosario, tam by něco mohlo být. Po 10 kilometrech jsem narazil na stavební práce na silnici, měli také kantýnu. Najel jsem tam, dal jsem si s klukama stavařskejma snídani, samozřejmě za svý. Dokoupil pití a udělal jsem dobře, po cestě byly pouze 3 velmi ušmudlané hospody, jídlo jsem nechal na Loreto. Hlad mne ale trápil a dojel jsem to dost na knop. To mne ještě na vojenské kontrole otravoval takovej mladej frajtřík, že odkud jedu a kam, a jestli sám a pořád si vymejšlel blbosti a kovovým prutem mi švihal do kola, až jsem musel říci, ať toho nechá, prostě se nudil a chtěl machrovat.
[Jižně od El Requesón] Vyznačení správních území, zde to spravuje již Loreto
- Další 3 noci v poušti
Ze studia mapy bylo jasné, že další 3 dny budu muset spát někde na divoko, do města to nevyjde. Ledaže by byl příznivý terén a já dal nějakou hodně dlouhou jízdu. Asi 40 km za Loretem začala silnice brutálně stoupat, předposlední ze 7 přejezdů pohoří, které mne na cestě z Tijuany do La Paz čekaly. Bylo poledne, vedro jak v pekle, naštěstí se silnice zařezávala do skal, a tak bylo možné asi na 3 místech posedět ve stínu a trochu tomu vedru uniknout. Po přejezdu nejvyšího vrcholu to už bylo klasické houpavé ježdění po náhorní planině.
Objevila se velmi primitivní hospoda, kde jsem si dal velmi vydatný bistec ranchero (trochu jako guláš). Seděli tam 3 lidi a hned se na mne vrhli, jestli mám defekty. Já, spokojeně, že jo. Po delším laborování s mou španělštinou a jejich rukama vyplynulo, že si chtějí půjčit pumpičku, aby u svého obřího SUV nafoukli proraženou pneumatiku. Ze srandy jsem vyndal svoji miniaturní pumpičku na galuskové ventilky a oni s ní hned běželi k autu a teprve tam zjistili, že to nějak nejde. Dost jsem se jim divil, že si třeba nestopli auto a pumpu nepůjčili.

[Loreto] Nuestra Secora de Loreto - kostel je vyzdoben fábory a povšimněte si větráků, jsou tady fakt potřeba, vedro dává zahulit i mně na kole
S hledáním místa pro stan to byla potíž po všechny 3 dny. Poušť byla něčí majetek, byla oplocená a občas jsem zahlédl i pasoucí se krávy. Oplocení je sice spíše symbolické, ale nerad bych narazil na nějakého býka rozzuřeného proto, že mu lezu na pastvu. Okolo silnice byly sice zhruba 10 metrů široké volné pásy, ale to bych byl vidět z projíždějících aut. Nakonec se to vždycky nějak vyřešilo, vůbec jsem se s tím netrápil.
Stejně tak příprava na nocování byla podobná. Nabral jsem 10 litrů vody do měchu, to na večerní a ranní omytí. Měch od MSR má geniální 3 výpustné ventily, tím nejmenším vyteče všechna voda tak zhruba za půl hodiny, takže mám na omytí dost času. Když bylo dostatečně pozdě, koupil jsem v poslední hospodě litrovku piva v lahvi, zabalil do ručníku a zakutal do obleků v rozpálené brašně. Pivo vydrželo pitelné ještě hodinu a to byl můj limit pro nalezení místa na nocleh. Díky pivu jsem nemusel večer vařit zelený čaj, oba nápoje mají stejný příznivý vliv na vedrem umořený organizmus.
[J od Loreto] V pozadí ostrov Isla del Carmen
Pokračování příště...
Jiří Bína
Zpět