Warning: Undefined array key "HTTP_REFERER" in /var/www165/p43433/regiony.eu/web/app/controlers/HomeControler.php on line 167
Cykloserver

Demoverze - příprava nového webu

info

AKTUALITA

31. 1. 2011

Kolem kolem Mexika, 16. díl, do Tuxtla Gutierrez

Rubrika: Cykloturistika

Protlačil jsem se překvapivě silným ranním provozem v Oaxaca a zamířil nejbližší cestou k poloostrovu Yucatan. Zastavil jsem se v El Tule a prohlédl si zdejší atrakci, 1500 let starý cypřiš, kteří místní prohlašují za nejrozlehlejší na světě. V reálu je strom velmi impozantní, převyšuje přilehlý kostel a náklady na jeho zavlažování dělají problémy městské pokladně.

Cesta na rozcestí na Mitla je lemována řadou vesnic a městeček a v okolí je několik archeologických nalezišť, nejznámější právě v Mitla. Já měl v hlavě pouze ujetí co největší vzdálenosti a nehodlal jsem se jimi zdržovat.

 

Po cestě je také spousta palíren mezcalu, které se ale hrdě nazývají továrnami. Mezcal je alkohol "s červem", vyrábí se z agave stejně jako tequila, já rozdíl mezi nimi nepoznám. Zde ovšem mezcal prezentují jako oaxacké zlato, v centru Oaxaky vám nabízejí ochutnání a následný prodej skoro na každém rohu. Prodej mezcalu je spojen s prodejem děl místních lidových umělců (artesians), v Matatlánu bylo takových prodejen snad 30, a to se jedná o malou vesničku u silnice.

[Poblíž El Camarón] Výrobna mezcalu u silnice, připravená agave

 

Pak už to bylo ježdění v horách s minimem civilizace, nejdříve nahoru, potom asi 30 km nádherný sjezd plný serpentin, který vyžadoval striktní soustředění na jízdu. Pak zase výrazné stoupání, po něm sjezd a já se v tom vedru začal pomalu koukat okolo sebe, jaké jsou možnosti k přespání pod stanem. Kupodivu to vypadalo bledě, v opuštěných horách jsou rovné plácky pouze u silnice, jinak jsou zde strmé svahy porostlé kaktusy a keři. Objevila se malinká vesnička San José de Gracias (na mapě není) s několika restauracemi, které slouží cestujícím z autobusů, jejichž řidiči zde zřejmě mají povinnou přestávku. Na jejím konci byl hotel, a tak jsem tam jako jediný host zalezl a šel se dobře a velmi levně najíst do zájezdní restaurace s největším počtem hostů.

[J od San Pedro Totolapan] Silnice po dlouhém sjezdu začala zase výrazně stoupat, jinak to tady nechodí

 

Další den byl podobný. Krásné ježdění v horách, hodně kopcovité, i když jsem stále ztrácel výšku, dost kopečků jsem musel vyšlapat. Okolo silnice pár chudých osad, a 2 městečka El Camarón a Jalapa del Marqués poblíž jezera Juaréz, tam jsem také přespal. Okolo silnice několik výroben mezcalu, zvládající první fázi před destilací a potom i několik skutečných palíren. V Jalapa byl večer slavnostní průvod do kostela, mladíci nesli pyšně a vážně obrovské svíce, ženy květiny, a to vše samozřejmě s ryčnou muzikou; to u nás k vidění není. Opět se mi podařilo se skvěle a levně najíst, v městečku samém žádná restaurace (ani ten nejlevnější typ - cocina economica) nebyla, pouze ženy na trhu prodávaly tacos a podobné jídlo. Restaurace byla asi 1 km od centra městečka, u zastávky autobusů na hlavní silnici.


[Poblíž El Camarón] Kamenným kolem se agave rozdrtí


[Poblíž El Camarón] Potom se dá kvasit do sudů a nakonec se odveze přepálit

 

Další den to papírově vypadalo, že si užiju civilizace. Nejprve menší město Santo Domingo Tehuantepec, na první pohled nic moc a potom zhruba 70-tisícové město Juchitan de Zaragoza, asi 10 km od pobřeží Pacifiku. To už se projevil zdejší pověstný vítr, měl jsem ho skoro čelně, a tak jsem se na 30 kilometrech docela nadřel. U vjezdu do města byl pěkný šrumec, několikakilometrová fronta aut, atobusů a kamiónů na hlavní silnici. Šlo o nějaký politický protest, lidé silnici zavřeli a basta fidli. Žádni policajti to něřešili, prostě se muselo počkat, až to protestující přestane bavit. Já jsem na kole samozřejmě projel.


[Santo Domingo Tehuantepec] Socha u vjezdu do města, pravděpodobně jediná pamětihodnost

 

Město ošklivé, nevzhledné, dokonce ani kostel v centru nebyl nic moc. Celé cetrum byl jeden obrovský trh, na něm ženy v tradičních pestrobarevných šatech, nakoupil jsem tradičně zeleninu a ovoce (jablka, avokáda). Spousta koňských povozů, nákladní kola a miniaturní taxíky z motorek se zpátečkou, z nichž objemnější pasážeři přetékali do ulice. Byl jsem tam zřejmě jediný cizinec, všichni po mně koukali, mohl jsem se uzdravit, to tady vždycky zabere. Našel jsem restauraci s mořskými potvorami, byla plná, i když nebyla zrovna levná. Dal jsem si mušle a výborně si pochutnal. Asi po dvou hodinách jsem ale zjistil, že mušle zřejmě nebyly kompatibilní s mým vnitrozemským žaludkem. Začalo mi být těžko od žaludku, ale žádný průjem, ani zvracení. Tak jsem si řekl, že se z toho vyspím, zalehl v 9 večer a spal 10 hodin až do 7 ráno.

[Juchitan de Zaragoza] Kolo používané k přepravě nákladu i lidí


[Juchitan de Zaragoza] Přeprava koňskými povozy je docela běžná

  • Vichřice mne chtěla zničit

Zdejší oblast okolo La Ventosa je pověstná permanentním silným severním větrem. V průvodci psali, že vítr často překotí i kamion. Ráno jsem viděl, že v uzavřeném patiu dvouposchoďového hotelu sebou větve keřů a malých palem mlátí ostošest. K tomu drobně pršelo a to břicho jsem také ještě cítil. Nasadil jsem bundu do deště a dal se do práce. Prvních 15 km bylo přímo proti větru (tj. vichřici), usilovně jsem šlapal na lehké převody, abych jel alespoň 10 km za hodinu. Potom se silnice stočila o 90 stupňů a vítr byl z boku. Najel jsem na zavřenou silnici, která byla asi 6 km zkratkou na hlavní. Zavřená silnice, to nejsou nějaké značky "zákaz vjezdu", na to by mexičtí řidiči asi nereagovali. Tady se na začátek a konec zavřené silnice naveze několik fůr hlíny, a tak silnice není fyzicky přístupná. Obdobný "silový" přístup je i u vynucení nízké rychlosti v osadách. Jsou tam retardéry různého typu, některé tak blbě udělané, že o ně přejíždějící auta drhnou spodkem. Potom tam nikdo nemusí měřit rychlost, rychle se to projet prostě nedá.

 

Na silnici jsem byl sám, jel jsem po středové čáře a přesto mne vichřice dvakrát sfoukla do příkopu, podruhé jsem šel přes řídítka a ještě k tomu rozbil levé zrcátko. Poryvy byly tak silné, že když jsem brzdil silně, tak mne to překlápělo a slabé brždění zase neudrželo kolo na silnici. Bylo mi jasné, že v normálním provozu bych tohle nepřežil, ale doslova. Navíc tlakové vlny od kamionů by mne ještě více rozhodily, prostě to vůbec nešlo. Když jsem dokodrcal na hlavní silnici, slezl jsem a kolo několik km vedl. I tak to byla dřina, vítr mne i s kolem sfoukával z krajnice do příkopu. Chtěl jsem dojít k nějaké autobusové zastávce a kritickou oblast projet. Sám od sebe mi zastavil amigo s malým náklaďáčkem, řekl, že je to fakt nebezpečné, naložili jsme kolo a odvezl mne 50 km daleko do Zanatepec. Ještě mne zval na oběd (to jsem odmítl, žaludek na to ještě nebyl připraven) a věnoval mi CDčko s pravou mexickou hudbou. Bezvadnej chlápek, litoval jsem své děravé španělštiny.

[Zanatepec] Tento dobrý muž mne převezl přes větrné peklo - muchas gracias amigo

 

Poté co jsem se zase rozjel, z vichřice zbyl mírný vánek v zádech, si tělo vzpomnělo na žaludeční potíže, takže jsem párkrát musel do lesíka. Přes svojí nechuť k lékům jsem si vzal alespoň živočišné uhlí, dojel do nejbližšího městečka a ubytoval se. Večer jsem si udělal dietní špagety, žádné pivko, a tak doufám, že další den budu znovu fit.

Zpět