AKTUALITA
18. 3. 2011
Kolem kolem Mexika, 18. díl, do Campeche
Rubrika: Cykloturistika
Tuxtla Gtz leží v nadmořské výšce 530 m, San Cristobal de las Casas ve výšce 2160 metrů. To ale není všechno - z Tuxtla se nejprve 100 výškových metrů sjede do Chiapa a San Cristobal leží v údolí mezi horami, ty je třeba přejet. Prostě čekalo mne převýšení skoro 2000 metrů, to je fakt hodně.
- Schody do nebe
Chtěl jsem se vyhnout "Cinturón de Miseria" (Pásu Bídy), což je řada vesniček a slumů obklopující San Cristobal, kde často dochází k loupežím a přepadení, tak jsem v Chiapa de Corzo najel na placenou dálnici. Kupodivu nikde žádné značky zakazující jízdu na kole. Projel jsem výběrčí stanicí, nikoho se na nic neptal, mně taky nikdo nic neřekl a bylo to. V průběhu cesty mne míjelo několik policejních aut, žádný problém. Tedy problém ve skutečnosti byl, stoupání bylo dlouhé a strmé, na 45 km nastoupat skoro 1900 metrů se na profilu silnice setsakramentsky projeví. A podle spotřeby kcal byla tato etapa zatím nejnáročnější z celé cesty po Mexiku - 3658 kcal.

[30 km V od Tuxtla] Stoupání na San Cristobal
- Den mrtvých
Hlavní svátek se slaví 2.11. To už jsou všechny přípravy hotovy, hroby uklizeny, čerstvě natřeny a barva už stačila zaschnout. Přijel jsem na městský hřbitov v San Cristobal a bylo tam tak narváno, že jsem měl problém se s kolem propasírovat hlavní ulicí poměrně velkého hřbitova. Celá atmosféra měla nádech příjemného pikniku. Lidé seděli před hrobkami nebo přímo na hrobech, cpali se donesenými dobrotami, veřejně popíjeli (což je v Mexiku přísně zakázáno a postihováno), nechali si zahrát a hlavně si povídali a měli se dobře. Před hřbitovem řada stánků, kytky a barvy už byly pasé, teď to bylo hlavně jídlo a pití, pamlsky a sladkosti a potom balónky a různé hračky pro děti. Na silnici dopravní zácpa, všude plno policajtů různého zaměření, řešili to dost neefektivně pískáním na pronikavé píšťalky, to konec konců moc nenamáhá (ale taky nepomáhá).

[San Cristobal de las Casas] Na hřbitově se vesele vyhrává

[San Cristobal de las Casas] Jídlo u hrobky nesmí v žádném případě chybět
- San Cristobal de las Casas
Město je pojmenováno po dominikánském mnichovi. Dominikání zde konali skutečně bohulibou práci, starali se o to, aby se neubližovalo původním obyvatelům. Byli v tom velmi úspěšní a dokázali se účinně a nekompromisně postavit původní španělské vrchnosti. Tuto činnost vlastně vykonávají dodnes.
[San Cristobal de las Casas] Katedrála na Plaza 31 de Marzo

[San Cristobal de las Casas] Prodavačka vyšívaných suvenýrů před Templo de Santo Domingo
Mně se tady ale moc nelíbí. Je tady spousta turistů, každý den prší, město je počmárané marx-leninskými hesly, na to jsem byl odjakživa alergický. Ale hlavně, lidi jsou zde divní. Místní stánkoví prodavači se rekrutují z nejchudších vrstev a na bohaté a rozmazlené turisty se koukají jako na nutné zlo, bez jejichž peněz by se měli ještě hůř. Místní ženy chodí oblečeny v původních krojích, děti mají obvykle v šátku na zádech, takže jsou častým námětem turistických fotografií. Někteří turisté jsou natolik neomalení, že je fotí třeba i při kojení. Nato já pajšl nemám, nemusím mít všechno na fotce, důležité je něco zažít, ne vyfotit.

[San Cristobal de las Casas] Arco del El Carmen
- Turista fotografický
Když už jsem to téma načal. Všichni asi znáte ze svých dovolených člověka, který se na vše dívá hledáčkem fotoaparátu. Co nemá na fotce, tam nebyl. Jsou 2 druhy - ambiciózní fotograf vybavený drahou zrcadlovkou a ryzí amatér (obvykle amatérka) třímající levný kompakt a pracující stylem "fotím co vidím". Tyto dámy fotí v tmavých kostelích bez stativu (blesk je zakázán) a moc je nezajímá, že na fotce budou zrnité šmouhy. Zástupce prvního druhu par exelence jsem viděl v Monte Alban. Účastník francouzského zájezdu, zhruba v mém věku, pobíhal po archeologickém nalezišti jako šílenec. Vyfotil artefakt, vyfotil vysvětlující ceduli, kouknul do mapky a běžel k dalšímu místu. Vůbec se nezastavil, nerozhlédl kolem sebe, v podstatě nevěděl kde je (však on si to doma prohlédne). Za 14 denní zájezd udělá tak odhadem 6000 až 8000 fotek. Co s tím ale dělá? Jak to třídí, upravuje, dělá výřezy? Komu to potom ukazuje? Vydrží se někdo koukat na více než 100 fotek v řadě, i kdyby byly úžasné?
- Zapatisti
Na Nový rok 1994 obsadila do té doby neznámá EZNL (Národní zapatistická armáda pro osvobození) San Cristobal a několik přilehlých vesnic. Mexická vláda musela nasadit armádu. Od té doby konflikt stále doutná, má stovky obětí na obou stranách a konec je v nedohlednu. Proto je taky v této oblasti silná přítomnost armády, která obsadila i některé turistické destinace (jeskyně, archeologická naleziště), aby zamezila přepadům a loupežím.

[15 km J od San Cristobal] Prohlášení zapatistické armády FZLN na soukromém pozemku u silnice
- Déšť a zima
Inspirován hladkým profilem silnice z Tuxtla jsem si říkal, vyjedu kousek nahoru z údolí, přejedu sedlo a potom pojedu už pořád dolů a za chvíli jsem v Ocosingo. Samozřejmě, že to tak nebylo. Nejprve jsem musel vyjet skoro do 25OO m a potom jsem projížděl horami stylem vzhůru dolů, takže jsem při tom všem sjezdu dolů vyšlápl skoro 1200 m nahoru. Ráno byla pěkná kosa, vyjel jsem ve windstoperové flísce a návlecích na nohách. Vjel jsem do mraků, tam utěšeně mrholilo a teplota se ještě snížila. Potom začalo pořádně pršet, oblekl jsem celý protidešťový komplet - bundu i kalhoty. Přidal se vítr ostrý jako břitva a já klepal kosu. Docela jsem byl rád, že to není pouhý sjezd a že se při častých stoupáních zahřeju. Ve sjezdech jsem to nemohl rozbalit, silnice byla mokrá a klouzala, některé úseky byly příšerně rozbité a všude byla spousta retardérů. Ty nebyly nijak značené nebo zvýrazněné, v dešti jezdím bez brýlí, a tak jsem je často viděl až na poslední chvíli. K tomu jsem projížděl ubohými osadami Cinturónu de Miseria, to nebyl zrovna veselý pohled, ale dokonale to ladilo s pošmourným počasím. Nicméně lidé i v této oblasti reagovali standardně, zdravili, mávali, radostně odpovídali na můj pozdrav. Prostě člověk cestující na kole není turista, je to chudák srovnatelný s nimi, vždyť nemá ani na to, aby cestoval autobusem nebo dokonce autem.
Situace se změnila až 10 km před Ocosingo, sundal jsem protidešťový komplet. V městečku jsem ještě zajel do automyčky (styl sud s vodou, žádná vapka), kde mi hoch za kulantních 10 peset umyl kolo saponátem, ručně vydrhl kartáčem kola, rám, řetěz a brašny. Kolo se jen blýskalo, ráno ho musím namazat.

[15 km J od Agua Azul] Silnice byla často v hrozném stavu, zřejmě dar federální vlády Zapatistům
- Kopce se stále nehodlají vzdát
Ráno klasický výjezd z údolí do sedla, zřejmě to mám nařízeno místo rozcvičky, kterou důsledně zanedbávám. Do toho silný déšť, takže k vojenské kontrole jsem přijel již řádně propocen v protidešťovém obleku, ale vojáci byli ještě mnohem víc zabaleni v celtách. Bunda už má své odpracováno a poměrně rychle se promočí rukávy. Kalhoty zatím drží. Silnice byla často hodně mizerná, rozteklý a propadlý asfalt, místa bez zpevněného povrchu (zřejmě ho odnesla voda), nenadálé díry třeba 30 cm hluboké. V soutěži o nejhroznější kus silnice jednoznačně zvítězil "Taxisův příkop", retardér (topes tj. jeden hrbol, pak jsou ještě vibradores, sada malých hrbů, pro kolo dost nevhodné), za kterým byla asi metr široká a skoro půl metru hluboká kaluž vody. Kolo si jen křuplo, ale zvládlo to bez úhony. Federální vláda zřejmě na opravy silnic nedává dost peněz, aby zapatistům ukázala, kdo je tady pánem. No a já v tom musím kličkovat.
Zpět