Warning: Undefined array key "HTTP_REFERER" in /var/www165/p43433/regiony.eu/web/app/controlers/HomeControler.php on line 167
Cykloserver

Demoverze - příprava nového webu

info

AKTUALITA

1. 11. 2012

Jednotná Evropa, jízdní kolo a jeden starý blázen, 4. díl

Rubrika: Cykloturistika

Osmý den, 27.8.: Při snídani vidím, že hustě prší, a když nasedám na kolo, cítím, že dosti studeně. Musí být na mne krásný pohled, jak se v tom dešti šťastně křením – všechno lepší než ta vražedná vedra.

Kromě toho obloha vypadá, že jde fronta proti mně a je tu naděje, že ji podjedu – úplně to tak nebylo a párkrát jsem pěkně zmokla. Jelo se směr horní tok Dunaje. Silnice, kterou jsem měla vyhlédnutou, se ale stávala stále více frekventovanou – jednu chvíli šla menší cesta podél, ovšem nebyla jsem si jista, zda se najednou někam úplně jinam neodkloní, naštěstí po ní jela cyklistka. Tak jsem na ni křikla dotaz a měla chvíli milou společnost – dívka byla v Německu pracující Polka, ve volném dni jízdou na kole odpočívající, tak se ke mně připojila a chvíli jsme spolu chválily velkou Evropu a měly trochu legraci z toho, že si dvě Slovanky povídají německy.


Krátce po tom, co se dívenka rozloučila, se stalo co jsem čekala – silnice se stala silnicí pro motorová vozidla, naštěstí v té chvíli z ní odbočovala cyklistická cesta k Dunaji, tak jsem se s ním setkala nikoli v Tuttlingenu, jak jsem plánovala, ale už v Mühlheimu. Zvláštní pocit, když je řeka, kterou člověk zná jako majestátní veletok, menší než Sázava.

První setkání s Dunajem

 

Mühlheim je zřetelně turistické středisko, vidím tam i hotel, ale říkám si, že to by bylo moc brzo a pokračuji směrem na plánovaný Tuttlingen. Dnes vím, že jsem měla přejet most a jet po cyklostezce, zůstala jsem ale na silnici, a to byl jediný den, kdy jsem viděla trochu nechápavé pohledy předjíždějících řidičů.

V Tuttlingenu je Dunaj přehrazen a je na něm vodotrysk

 

Zato v Tuttlingenu se mi nedařilo najít turistické informace, jeden hotel při cestě, kde jsem se optala, byl mimo moji cenovou kategorii, a kromě toho se mi moc pěkně jelo a konečně jsem našla cyklistickou cestu.

 

Další velké město jménem Donaueschingen by znamenalo etapu zvící 130 km, což při teplotě, která po tom dešti panovala, nebylo neproveditelné, ostatně byla naděje, že narazím na ubytování dřív. Stalo se, nedaleko byl Möhringen a v něm hotel Hecht, tj. Štika. Paní majitelka mě přijímá velmi přátelsky, dokonce mi dává na mé přání balík starých novin, kterými vysouším boty – jak byla nadšená z té hory páchnoucích mokrých cumlů, co našla ráno v koupelně, nevím. Dělá mi společnost i u večeře a povídáme o tom, jak se z této oblasti jezdí na výlety k Bodamskému jezeru i o jejich někdejší návštěvě Prahy. Moje nechutenství odeznívá, bylo to asi hlavně přehřátí a ten tvaroh, co se mi udělal v žaludku z té šlehačky tenkrát v Mühldorfu.

  • Devátý den, 28.8.

Při snídani mi dělá společnost pro změnu pán a servíruje mi skutečně skvělou schwarzwaldskou šunku, poplatnou starému pravidlu, že víno i lokální speciality jsou nejlepší v oblasti svého původu. Kromě toho mi ovšem navrhuje nejlepší cestu, kudy odsud přes ten Schwarzwald a poznamenává, že v Donaueschingenu je pramen Dunaje. Snažím se nedávat najevo, jak jsem tou informací překvapená, a vyrážím.

Ráno na horním Dunaji

 

První kilometry po cyklostezkách napříč mokřady Dunaje jsou kouzelné a nezapomenutelné. V Donaueschingenu se dokonce převlékám do parádního dresu a jdu do zahrady místního zámku, kde je ten pramen pojednán. Není to samozřejmě pramen, ale soutok dvou potoků, stejně je to pro mne moc zajímavý zážitek, tím spíše, že nebyl plánovaný.


Pokračuji podle rady pana domácího na Bräunlingen, kde si dávám oběd a pak nahoru do hor. Většinu dlouhého výstupu dokážu vyjet v sedle, tak jsem moc spokojená a pozoruji, jak se krajina se rychle mění a nabývá rázu, který mi připomíná Šumavu. V tuto chvíli nejvýše v Eisenbachu, připomíná mi Modravu či něco podobného velmi silně. Pak moc příjemný sjezd do údolí, a tam jsem trochu překvapená, doprava směrem na Freiburg to s kolem nejde. Vždy narazím na dálnici, musím tedy doleva do Neustadtu a až tam se chytám cyklistické cesty. Nejprve do Tittisee – nesmírně mondénní rekreační středisko, strašně moc lidí a elektronická informační tabule o hotelích není v souladu se skutečností, hotel na ní nabízený, který jsem si vybrala, je obsazen.

Jezírko mezi Tittisee a Hinterzarten

 

Tak pokračuji dál tou „Šumavou“ do snad menšího středisko Hinterzarten. Cesta přírodou, i s jezírkem, když do zmíněného střediska vjedu, jsem už natolik unavená, že beru nocleh v prvním hotelu na ráně, i když je dražší než jsem zvyklá. Mám ale půvabnou mansardu v dependanci, a když se večer vyběhnu projít, napadá mě Železná Ruda, je to zřejmě zimní středisko, jsou tu i skokanské můstky. Později jsem se dozvěděla, že právě tady nabíral znovu síly po konci kariéry někdejší skvělý skokan na lyžích Sven Hannawald. A ještě později slyším slovo Hinterzarten jako domovský oddíl řady skokanů při Turné čtyř můstků. A koná se tam dokonce evropský pohár žen skokanek. Já ale v parném létě nacházím jen pizzerii vhodnou k večeři – v restauraci toho hotelu bych asi nezapadla – a celkově mi jde hlavou, že byl-li dnešek průjezdem Schwarzwaldem, před kterým mě v Praze jeden kamarád varoval, nebylo to tak zlé. To netuším, jak velmi se mýlím.


Hinterzarten

  • Desátý den, 29.8.

Dělám při snídani to co obvykle, mám-li pocit, že jsem bydlela zbytečně draho – snažím se nahradit ztráty a nacpu se k prasknutí, pozorována ostatními hosty (vzala jsem si na to parádní dres). A vyrážím směr Vorderzarten, celkově směr Freiburg s vírou, že dnes dojde k slavnostnímu přechodu hranic do Francie. Dlouho jedu – občas i jdu, nejen kvůli té snídani – do kopce krásným horským střediskem, dokonce si v jednom hotelu beru prospekt, myslíc na zpáteční cestu, no a pak přijde ten Schwarzwald. Snad 15 km sjezdu lesem, po šotolině, na mém nikoli horském kole jsem daleka nadšení a ještě si zakazuji pohled doprava, kde vedle cesty zeje strmý sráz do údolí. Když je někde průhled, je to překrásné, ale požitky tohoto druhu nebyly plánovány.

Jeden z průhledů do údolí


V tom Vorderzartenu navštěvuji turistické informace a vyptávám se – skutečně jiná cesta zpět s kolem není. Je mi tedy jasno, že budu muset buď najít zpáteční cestu úplně jinou, nějakým jiným údolím, nebo si pomoci vlakem, jakkoli to dělám krajně nerada. Pak ale následuje pohodlná a krásná cyklocesta směr Freiburg.

 

Ve Freiburgu jsem překvapená relativní nevlídností vůči cyklistům – jsou vyzýváni k odstavení kola na jakési křižovatce a vstupu do centra pěšky. Vzhledem k tomu, že mám na kole zavazadla, tento příkaz ignoruji, tlačím kolo po chodnících a nikdo mi to nevyčítá. Katedrála je v lešení, tak ani nemohu vidět jednu pozoruhodnost – konšelé nezaplatili staviteli tolik, kolik si přál, a jako odpověď je prý na katedrále jeden chrlič ve tvaru zadku vystrčeného směrem na radnici. Ten jsem tedy neviděla, ale v té radnici byly informace, kde jsem si koupila mapu cyklistických cest, spojujících Německo a Francii, a po nich vyjela.

Architektura připomíná Francii


Kousek cesty to ještě bylo, krajina už ale dostávala francouzský charakter, na polích se objevoval chřest a pohanka a jednou se mi ukázalo jakési staré opevněné město s katedrálou, hanba mi, že nevím, které to bylo. V Breisachu, ve kterém jsem Německo opouštěla, byla nějaká slavnost, tak jsem do města ani nevjela a pak už přišly někdejší celnice, cedule se symbolem Evropské unie a já si mohla na mostě přes Rýn zahalekat „Vive la France!“ Cyklisté jedoucí proti mně to přešli pobaveným úsměvem.

Je to tady, přejíždím Rýn a vstupuji do Francie

 

První větší obec ve Francii je tedy Neuf Brisach, město připomínající Terezín či Josefov – zřejmě někdejší pevnost, obklopená hradbami a příkopy, v nichž se procházejí turisté. Já hlavně potřebuji chytit další cyklostezku směr Colmar – povedlo se, ale asi v euforii jsem z ní na posledních pár km nějak špatně sjela a do města vjížděla hodně frekventovanou silnicí. Ale bez problémů jsem našla informace a pak malý hotýlek, v rekonstrukci a v lešení, zajímavý také tím, že v recepci pracovala dáma zřetelně postižená Downovým syndromem.

Colmar má šarm

 

Pokoj byl jediný případ, kdy jsem malinko uvažovala, nevybalím-li ten prostěradlový pytel, pravděpodobně se při té rekonstrukci příliš prášilo – ale byl tam internet, tak jsem aspoň mohla svůj triumf ohlásit na všechny strany. Po ubytování samozřejmě vyrážím do ulic a jsem strašlivě nadšená. Colmaru se říká Alsaské Benátky, jsou tam v ulicích kanály a na můstcích přes ně nádoby s květinami, architektura směšuje německé a francouzské vlivy a bylo to moc hezké. Taky vykoukávám stravovací možnosti – v malém bistru si dávám večeři a nacházím pekaře, kde si dám zítra snídani. Ve Francii se v hotelu platí snídaně zvlášť a nějak se mi to nejeví jako nutné.

 

Pokračování příště...

 

J.E. Klimpely

Zpět