Warning: Undefined array key "HTTP_REFERER" in /var/www165/p43433/regiony.eu/web/app/controlers/HomeControler.php on line 167
Cykloserver

Demoverze - příprava nového webu

info

AKTUALITA

5. 12. 2012

Jednotná Evropa, jízdní kolo a jeden starý blázen, 8. díl

Rubrika: Cykloturistika

Sedmý den návratu mi pan domácí přes jazykovou bariéru dělá společnost u snídaně. Můj výlet mu zřejmě imponuje a zajímají ho i moje zkušenosti s přenocováním. Vyčítám mu, že si dává platit za internet v pokoji, on oponuje, že nechce, aby ho hosté, kteří ho nepotřebují, těm ostatním sponzorovali, loučíme se v dobrém a vyrážím. Ještě mi na cestu zahraje zvonkohra z radnice a vyjíždím k jihu.

Samozřejmě směr Mühldorf, podstatně příjemněji než v opačném směru, i tu rozestavěnou dálnici přejíždím mnohem blíže u něj, ovšem pak zase bloudím na vjezdu do města. Stejně jsem tam v čase oběda, tak se na hotýlek Wetzel, co mi byl tak dobrý v tom vedru, jen usměju, dám si na náměstí malý oběd a chytám se cyklistické cesty k Innu.

Nové setkání s Innem

 

Zakrátko na Inn narážím, a krásně pokračuji po jeho břehu, jen s malým hledáním správného pokračování v blízkosti Altöttingu. Je to známé poutní místo a zřejmě se předpokládá, že se do něj odbočí. Já ale nemůžu, protože jedu nejdelší etapu. 

Tento rozcestník po 90 km jízdy zrovna nepotěšil …


Při Innu mi jízdu zpestřuje cedule s upozorněním, že je tam biotop bobrů, i okousaný strom se tam dá vidět a posléze míjím koupaliště, patřící už k Marktlu. Asi jsem měla u Innu zůstat, ale chtělo se mi Marktlem znovu projet a pozdravit místa, kde jsem začínala. Za tento nápad platím asi deseti kilometry sice známé, ale frekventované silnice, ovšem jak se blíží Simbach, vím, že dnešní plán vyšel a provoz mi nevadí. V Simbachu odbočuji přes most a vjíždím do Rakouska.


Konečně se dostávám do Braunau. Hotel mám vybrán z prospektu, sebraného kdysi v Obernbergu, je na svém místě. Kolo zamykám na chodníku a peláším do recepce v prvním patře. Zvoním, stařičká paní majitelka mě přichází ubytovat a stará se mi o jeden z kouzelných zážitků – asi zrovna spala, prostě její zjev mi evokoval filmy typu Ti druzí, nutno objektivně přiznat, že při snídani vypadala mnohem normálněji. Ubytování proběhlo normálně, hotel byl zřejmě v minulosti hodně měšťansky nóbl, teď ovšem asi chybí peníze na jeho rekonstrukci a provoz. Kolo je dokonce ubytováno v bývalém lokále, já dostávám za velmi rozumnou cenu maličký pokojíček s obrovskou televizí a stejným uspořádáním, co mě překvapilo ve Francii, tedy vlastní sprchou, ale WC na chodbě. Dokonce je asi sdílím s paní majitelkou.

Lokál už se nepoužíval, tak v něm smělo garážovat kolo

 

 

Okna na schodišti byla ale přepychová 

 

Zajímavé je, že mě paní při ubytování upozorňuje jako na místní pozoruhodnosti výhradně na kostely. O strašidlu, které možná jako malá holčička potkávala, a které dodnes otravuje Braunau pověst i atmosféru, ani slovo. Udělala jsem to co asi každý, je to historie Evropy – po ubytování jsem vyrazila skrz bránu směrem, který byl v jednom prospektu označen. Nacházím, fotografuji – uspořádání znám z televize, ale i ve skutečnosti působí velmi rozumně a důstojně. Před domem je v chodníku pomník, uctívající oběti fašismu a varující před jeho návratem, zdá se mi to tak být lepší než situace u Berchtesgadenu, kde občas neonacisti házejí kytky k nějakým kamenům v lese, které by mohly být zbořeništěm. I tato moje zvědavost je tedy ukojena, v zahradní restauraci na náměstí si dávám místní specialitu – troje různě plněné knedlíky se spoustou zelí, pivko navrch, a síť v hotelu už mám svoji, protože jsem už zase v Rakousku. A v televizi mi jde open air Hansiho Hinterseera z Kitzbühlu – zřetelně se blížím k místům, které jsem si zvolila jako druhý domov. 

Radnice v Braunau na náměstí

  • Poslední den návratu, 11.9.

Vím, že do Gmundenu je to 95 km vzdušnou čarou, kdy tam přijedu, je úplně jedno, tak doufám, že začínám poslední etapu. Hned na začátku nemůžu jet při Innu, protože ze Simbachu přijíždí obrovská skupina organizovaných cykloturistů (ne-li dokonce nějaký závod pro veřejnost), mezi kterou se mi nechce mísit. Vyrážím tedy po hlavní silnici a posléze z ní podle mapy sjíždím na okresky. Krajina se stává jednak kopcovitou, jednak opět stoupá teplota, vedro zřejmě zůstane hlavním rysem této jízdy.


Chytám cyklocestu směr Frankenburg a ještě je mi dopřán jeden zajímavý zážitek. Celý výlet jel katolickými končinami, při cestě jsem tedy viděla bezpočet krucifixů. Jak tak člověk šlape, honí se mu hlavou všechno možné – také já jsem při těchto příležitostech mohla znovu projít svůj vztah ke katolicismu. Ten pro mne je značně ovlivněn rozporem mezi ideologií lásky a tím kultem zmučeného těla, dokonce si tak pro sebe vysvětluji (nikoli omlouvám) různá ta násilí a výstřelky v církví vedených institucích, a velmi často jsem si říkala, oč milejší by mi u té cesty byl Kristus žehnající či rozpřahující náruč, jako je třeba v Anglii v katedrále v Ely. Tak v tom vedru šlapu do jakéhosi kopce, podél cesty je jednoduchá křížová cesta – jenom křížky – zřízená nějakou místní rodinou a nahoře v lese je kaplička, se studánkou a odpočívadlem pro turisty. Uvnitř té kaple i na stěně zvenku je zvláštní obraz – velmi mladý Kristus prostě jen kráčející, obklopený světlem. Tak se chvilku musím z toho, jak i tyto moje myšlenky došly naplnění, vzpamatovávat.


Vedro je pořád větší, v jedné z obcí, kterou projíždím, si ještě všímám pozlaceného pomníku skokana na lyžích Andyho Goldbergera, který má někde nedaleko farmu, ale víceméně bojuji s kopci i se sebou.

Pozlacený Andy Goldberger

 

Přitom si už od pohledu na Alpy u Mnichova říkám, kdypak že asi poprvé uvidím hory z okolí Traunsee a sama sobě předvádím, jak špatně Solnohradsko znám, i když je tolik miluji. Plánuji, že to bude až někde u Aurachu u dálnice Salzburg – Linec – ale kdepak. Tady se v tom vedru vynořuji z jakéhosi lesa ještě před Frankenburgem a jsou tam. Od Traunsteinu nalevo až po Dachstein napravo a já si připadám, jako když vedle Hanky při dojezdu do cíle běží doprovodný team.

Vítá mne Traunstein a ostatní hory Solnohradska

 

Vyškrábávám netušené rezervy a Frankenburgem i přes kopec k Attersee projíždím nečekaně rychle. V Seewalchenu navštěvuji restauraci na břehu Attersee, kde naprosto nejsem poprvé, dávám si cibulačku, vinný střik a cappuccino tentokrát nikoli ledové, a pak už posledních 22 km kolem hor domů. Závěrečnou fotografii dělám několik km před domovem, protože se začíná šeřit, dojíždím dokonce s rozsvíceným světlem a ani si docela neuvědomuji, že jsem dokázala, co jsem plánovala.

Se západem slunce jsem doma

  • A pár slov závěrem, aneb FAQ

Známí, zejména ti, co nad tím kroutí hlavou, se mě často ptají, co člověku takový výlet kromě zážitků, které jsem se tu pokusila popsat, dá:


1. báječné shození váhy, bez diet a násilností – kolik jsem měla hned po příjezdu nevím, ale asi po týdnu, kdy už se vrátila jen vypocená voda, asi o 8 kg míň než při odjezdu. Když jsem byla mladá, tak se mi takto shozená váha poměrně rychle vracela zpátky, teď mi takto nabytá váha docela drží.
2. mám pocit, že jsem vypotila řadu látek, které do těla nepatří – cítím se mimořádně dobře a spousta drobných nepříjemností, které jinak přičítám věku, je pryč.
3. samozřejmě nádherné vyčištění hlavy – mít bratru tři týdny jedinou starost, zda půjde silnice za zatáčkou do kopce nebo s kopce je k nezaplacení.


Jiná skupina známých, co víc moje potěšení chápe, se ptává, co je k takové akci potřeba. Tedy, kromě samozřejmé kondice a potěšení z jízdy na kole:


1. trochu drobných v kapse – ono by to asi bez peněz či s jejich minimálním množstvím šlo zkoušet taky, ale to by bylo povyražení jiného druhu a pro samotáře určitě riskantní.
2. schopnost radovat se z věcí jak přicházejí – nějaký pevný plán by možná taky přinášel radost z jeho naplňování, ale já bych se bála stresu
3. schopnost improvizace a víru v sebe
4. a aspoň nějaké jazykové znalosti, nejlépe jazyk země, kde se člověk chystá prohánět nebo aspoň základní vybavení světových jazyků. Znám i lidi, kteří tvrdí, že by to zvládli bez toho, ale já bych se toho bála.

 

S posledním bodem trochu souvisí úsměvná historka z mé jízdy kdysi s Hankou. Jely jsme na Nesiderské jezero a na jižní Moravě se Hanka rozhodla, že mě na jeden den opustí a zaskočí k sestře, která bydlela někde nedaleko. Mým úkolem bylo dojet do Podersdorfu, zajistit ubytování a další den Hanku čekat v 17:00 u cedule s názvem obce na silnici, kterou jsme určily na mapě. Stalo se, ve stanovenou hodinu jsem na místo srazu dojela, našla Hanku ležet vedle kola v trávě se svérázným požadavkem. „Teď jdi támhle do té pumpy“ – byla tam hned vedle benzinka – „a vysvětli tomu chlápkovi, že mi nic nebylo.“ Nutno ovšem dodat, že Hanka by to byla ochotnému pumpaři určitě schopna nějak vysvětlit sama, ale ona je na rozdíl ode mne perfekcionistka a nemluví, když se bojí, že by dělala chyby – krajně nedoporučuju! Moje zkušenost mě učí, že jazyk se dá naučit jen tak, že ho člověk drze používá, chyby nechyby.


Překvapení ovšem nejsou vyloučena – v době, kdy už jsem si byla svojí němčinou relativně jistá, jsem při lyžařském výletu několikrát komunikovala se skupinkou německy mluvících turistů přibližně mého věku, podle mého názoru normálně a bez problémů. V poledne jsme se znovu sešli v restauraci, oni seděli u stolu v rohu, já jsem se usadila u volného stolu kousek od nich a chvíli byla ve značných rozpacích, kdy celá skupina začala směrem ke mně mlaskat a vydávat mně nepochopitelná citoslovce. Až po chvíli se vyjasnilo, že u mého stolu seděla před mým zrakem ubrusem skrytá kočka, o jejíž pozornost se ucházeli. Nová znalost, v německy mluvících zemích se na kočku nevolá „čičí“. Ale kvůli takovým překvapením se mi moje toulky světem tolik líbí.


A co dál? Ještě nevím. Tenhle výlet se mi nesmírně líbil a jediné co vím je, že posledním nezůstane, bude-li držet zdraví. V tuto chvíli si myslím, že si buď nechám vlakem dovézt kolo do Freiburgu a budu pokračovat Francií, nebo se vydám zase jen vlastní silou na nějaký okruh podél řek v německojazyčném prostoru. Kromě toho o účast projevila zájem jedna zase mnohem mladší kamarádka – to se všechno musí ještě doladit. Jediné co je jisté se zpívá v jedné písničce: „Lidi, kolo, to je báječná věc!“
 

J. E. Klimpely

Zpět