AKTUALITA
12. 12. 2012
Kolem kolem jižní Afriky, část 4.
Rubrika: Cykloturistika
Walvis Bay - ze Swakopmundu je to do Walvis Bay něco přes 30 km. Přestože byla sobota, silnice byla nacpaná auty a kamionů bylo požehnaně. A tak mne protijedoucí řidiči pravidelně vyháněli na krajnici, protože jim při předjíždění přece nebude nějaký cyklista překážet. Problémy jsem měl v případě, kdy byla krajnice zafoukaná pískem. Potom jsem v tom bruslil jako koza na ledě. Moc jsem si to neužíval a byl jsem rád, když jsem to měl za sebou.
Walvis Bay je druhé největší namibijské město, ale přitom je to vesnice, roztahaná jak Lovosice. Je zde nejdůležitější namibijský přístav, a proto oběma směry neustále pendlují kamiony. Předměstí jsou plná malých typizovaných baráčků pro dělníky, ale na zdejší poměry velmi slušné úrovně. Centrum se ale od toho moc neliší. Dominují krabice supermarketů, kterých jsem napočítal nejméně pět, k tomu řada dalších obchodů, v sobotu odpoledne zavřených a několik benzinových pump. Fajnová čtvrť je u laguny, kde jsou docela příjemné vilky. V jedné z nich jsem se ubytoval, cenu celkem snadno jednáním snížil o třetinu na 200 N$ za noc, stejně jsem byl jediný host.

[Walvis Bay] Domek u laguny
V agentuře jsem si na další den objednal plavbu za delfíny a lachtany, údajně se šampaňským a ústřicemi, tak abych je potom neviděl ve dvojicích. Díky zkušenostem z ubytování jsem celkem pohodlně usmlouval nižší cenu, není sezóna, chcípnul tady pes. Počasí jako by tomu nahrávalo, zataženo, zima, vítr, sychravo. Vnitřní vytápění kořalkou se při cestování na kole nedá aplikovat moc často, a proto jsem radši natáhnul softshellku. A už se zase docela těším, až se budu potit v pouštích.
- Laguna
Pobřeží je zde zakroucené a tvoří rozsáhlou vnitřní lagunu. V ní mají eldorádo ptáci, zejména plameňáci a pelikáni. Plameňáci si však, i když jsou v mnohonásobné přesile, udržují ostražitý odstup, a když jsem si je chtěl vyfotit z větší blízkosti, začali poplašeně kdákat? kejhat?, začali prostě vydávat varovné zvuky a drželi se ode mne pořád na distanc.

[Walvis Bay] Vody laguny se plameňáky přímo hemží
- Pelikáni, lachtani, delfíni, velryby, šampaňské a ústřice
Věděl jsem, že na lodi bude zima, a tak jsem se navlékl a dokonce vzal s sebou windstopperové rukavice. Dobře jsem udělal. Po osmé mne hoch vyzvedl v hostelu a odvezl do přístavu. Do odplutí nás bavili zdejší pelikáni. Loď byla malá, maximálně pro 12 pasažérů, nás bylo osm. Nástup byl skoro gymnastickou disciplínou, po úzkém prkně, na začátku se musela vyčíhat vlna, jinak bych měl mokrý boty. Měli to však vychytaný, vystupovalo se také po prkně, ale trojnásobně širokém - to kdyby měl někdo po vypitém občerstvení potíže s rovnováhou.

[Walvis Bay] Pelikáni hlídali přístup k přístavišti
Už začátek plavby byl impozantní. Byli jsme asi 500 m od přístavu, náš průvodce a kapitán v jedné osobě zahvízdal na prsty a za chvíli přiletěli pelikáni z přístavu a dožadovali se rybky. Dostali žádané, odletěli, ale na další zapískání zase přiletěli. Prostě, jako když se píská na psa. Nestačili jsme si ani vydechnout a už se zavlnila voda a po schůdkách na zádi k nám docapkal na návštěvu lachtan, zalehl naše sedadla a my měli k stání. Pak bylo portské na zahřátí a pivo na žízeň. K tomu měl průvodce několik odborných dotazů - proč prý ptáci létají ve formaci tvaru V. Proto, že první má GPSku. A v podobném duchu to šlo dál. Přitom jsme dorazili k ohromné lachtaní kolonii poblíž majáku na Pelican Point. Voda okolo nás se vařila zvířaty předvádějícími působivé skoky, jeden nevěděl, kam se koukat dřív. Na břehu se kromě lachtanů vyskytovali také šakalové, kteří ohryzávali nějakou mršinu.

[Walvis Bay] Přednáška o lachtanech s živou pomůckou na palubě

[Walvis Bay] Maják na Pelican Point
Zajeli jsme omrknout farmy na pěstování ústřic. Daří se jim velmi dobře díky proudu Benguela, který je mimořádně bohatý na plankton a běžně se sklízejí už po 9 měsících. Každý měsíc se ale musí čistit, jinak by obrostly malými mušlemi. Další pivo či cokoliv jiného a už nastoupili delfíni, kteří to brousili těsně okolo boků člunu. Nejlepší místo na jejich pozorování bylo na přídi, kam se muselo přelézt po 10 cm širokém okraji lodi. Loď přitom uháněla jako divá a záchranné vesty byly strategicky zapomenuty pod jednou ze sedaček. Potom jedna z lodí ohlásila velrybu, a tak se všechny čluny jako o závod hnaly do místa výskytu. Stihli jsme to, viděli jsme 2 kousky. Byl to ale fofr, velryba se někde vynoří, stačíte ji zahlédnout a za pár vteřin už jde zase pod hladinu.

[Walvis Bay] Jedna loď viděla velrybu a tím spustila závod o co nejlepší pozici
Prostě bezvadný výlet, vtipný průvodce, hlava plná zážitků a kdybych se nešetřil, byla by plná i alkoholu. Na závěr jsme si dali na moři lehký oběd se šampaňským, který byl korunován pojídáním místních ústřic. Ty se jedí syrové a asi i živé, průvodce je otevřel a odřízl maso od škeble. Jí se to s pepřem a limetkou a kvůli vychutnání se mají trochu rozkousat a teprve potom spolknout. Dal jsem si jich půltucet a bylo to delikátní. A můj zažívací trakt nedoznal žádné újmy. Když jsme se blížili k přístavu, přiletěli na zapískání pelikáni a provázeli nás na posledním kilometru plavby.

[Walvis Bay] Oběd je skoro sněden, a tak nastoupila první várka ústřic
- Jak dál
Zítra chci vyjet jižně směrem k národnímu parku Namib Naukluft, který je proslulý největšími písečnými dunami na světě. Majitel hostelu mi řekl, že cesta je hodně špatná a namáhavá a že mi to dá zabrat. První kemp je až po 150 km, mezitím 2 tábořiště, ale bez ničeho, hlavně bez vody. Naberu do měchu plných 10 litrů, to by na pití mělo stačit. A asi nebudu nějakou dobu na internetu, takže žádnou paniku.
- Jako tlustá kačena
Z mapy jsem vyčetl, že jsou na prvních 130 km dva kempy a pak Rostock Ritz Lodge asi 190 km vzdálená. Ptal jsem se na kempy domácího v hostelu a zjistil nepříjemnou skutečnost, že jsou to pouze tábořiště bez vody a jakéhokoliv vybavení a že je možná potřeba mít vyřízené povolení k přístupu na silnice, které ke kempům vedou (ano, bylo potřeba). Potom mi opatrně sdělil, že silnice je hodně mizerná, zasypaná pískem, kopcovitá. Aut prý není moc, ale někteří řidiči jezdí jak blázni. A varoval mne, že to bude "challenge". Proto jsem nabral plný desetilitrový měch vody a s plnými brašnami jídla jsem si připadal jak bachratá, na sádlo krmená, kačena. Kolo se chovalo jankovitě, vak s vodou trochu putoval po nosiči a to jistotu jízdy rozhodně nezvyšovalo. Musel jsem vodu přesunout těsně za sedlo, tím jsem ji dostal k těžišti a už to bylo mnohem lépe ovladatelné.
Začátek byl ale v pohodě. Prvních 20 km, až za letiště, bylo vyvedeno v asfaltu a silnice pořád nezačala stoupat. Potom ale nastal tvrdý zlom, prašná silnice se spoustou rolet, často v dlouhých úsecích zasypaná pískem, začala pozvolně, ale vytrvale stoupat na náhorní planinu, která tvoří podstatnou část namibijského území. Nezbylo mi, než v tom vedru pořádně makat. Samozřejmě mne těšila reakce řidičů, jejichž valná většina zamávala, zatroubila a občas i někdo zastavil s prosbou udělat si fotku a nabídkou vody, jídla a morální podpory. V okolí se pásla hejna pštrosů, občas se ukázala smečka šakalů, ale jinak bylo zábavy dost málo. Výjimkou byl skalní útvar Vogelfederberg, u kterého byl na mapě značen první z kempů, přístup k němu ale nebyl nijak značen a byl na silnici, na níž se vyžaduje povolení.

[Vogelfederberg] Přístup ke skalnímu útvaru jen na povolení
- Když sliby nejsou chyby
Spousta lidí mne fotí po cestě, já jim dávám vizitku a slušně požádám, aby mi fotky poslali na můj mail, uvedený na vizitce. Spočítal jsem, kolik lidí mi fotky skutečně za ty roky poslalo. Ani jeden, vážení. Až letos se smůla protrhla a Arnaud Eudet, mladý Francouz, mi fotky skutečně poslal. Cestoval s kočkou a potkali mne v nudné šedé poušti asi 80 km za Walvis Bay. Fotili mne zepředu, zezadu a z boku, tedy nárys a bokorys, pouze půdorys chybí. Merci Arnaud.

[80 km V od Walvis Bay] Foto Arnaud Eudet - to vypouklé břicho zavinil břišní pás nacpaný bankovkami, pasem a kreditkou
- Na divoko
Připozdívalo se a já hledal místo na první divoký nocleh v Africe. Bylo to těžké. Silnice sice nebyla oplocena, ale okolní krajina byla placka zarostlá 10 cm vysokou travou, do které by se schoval tak Ferda Mravenec, ale já, se svou podměrečnou výškou nikoliv. Hledal jsem nějaké vyvýšené hromady nebo kopečky, za které bych se mohl schovat. Nic. S pokračující dobou to už přestalo být tak důležité, v noci by tudy jel jen šílenec. Ale pro pocit dobře vykonané práce jsem stále hledal. Nakonec se ukázala menší roklinka, asi půl metru pod úrovní terénu. Moc kopýtek v ní nebylo, a tak to asi nebylo nijak významné shromaždiště zvěře. Zapíchl jsem to tam, při zbytku světla uvařil čaj a kafe, k tomu sýr, rajčata, sardinky a chleba, ovesnou kaši. Stan jsem postavil, až se definitivně setmělo. Dvanáct a půl litru vody není ve zdejších vedrech nic moc, a tak jsem hospodařil obezřetně. Omyl jsem pouze přední a zadní tvář - přední, abych vypadal jako člověk a zadní partie se na kole musí udržovat v čistotě - zbytek vody byl na nápoje a na další den. Zalezl jsem do pelechu, chvíli četl a pak doháněl spánkový deficit z Walvis Bay.

[Kuiseb Canyon] Na dně kaňonu je v deštivém období silná řeka
Ráno jsem se pár kilometrů kochal. Míjel jsem odbočku k druhému kempu, stejně nepoužitelnému jako ten předchozí, a asi po 10 km narazil na dobré místo k přenocování. Silniční odpočívadlo, skryté za mírným kopečkem, by bývalo ideální možností, se stolem a lavicemi pro pohodlné vaření a stolování. Cesta se potom dost zhoršila, pískem zasypaný povrch mne párkrát donutil tlačit i na rovině. Neustálé krátké sjezdy a výšlapy ubíraly spoustu sil. Pěkné, byť fyzicky náročné byly průjezdy kaňonem Kuiseb a Gaub. A já na sobě cítil nedostatek jídla, který mne dost významně oslaboval. Přesto jsem pořád vytrvale mířil k Rostock Ritz Lodge, kde by snad měl být i camping. Mne ale spíš zajímalo jídlo a pivko. Jak jsem se k Rostock Ritz blížil, jediné přání bylo, aby nebyl daleko od silnice. To se nesplnilo, od silnice to bylo po téměř na kole nesjízdné cestě 7 km. Naštěstí se po kilometru objevila odbočka ke kempu. Výzvu, aby se zájemce o kemp registroval v 6 km vzdálené lodge, jsem díky nastupující tmě nemohl uposlechnout. Další 2 km jsem tlačil kolo po pískem zasypané cestě a byl jsem v kempu. Nikde ani noha, ale vše fungovalo. Horká voda ve sprše mne postavila na nohy. Sundat propocená trika ze dvou dní nemytého těla byla přímo fyzická úleva.
[50 km S od Solitaire] Vstupní brána do Rostock Ritz
Pokračování příště...
Jiří Bína
Zpět