AKTUALITA
21. 12. 2012
Kolem kolem jižní Afriky, část 5.
Rubrika: Cykloturistika
Solitaire řečený pasiáns - ne, nebude řeč o kartách, ale o dalším záchytném bodě na mé pouti, bodu na mapě jménem Solitaire. Bylo to kousek, zhruba 50 km.
Ráno mne začal zlobit vařič, litr vody mi trvalo uvařit půl hodiny, a tak jsem toho měl plnou hlavu. Ale krásná krajina okolo mi chmurné myšlenky z hlavy vyhnala. Viděl jsem rozložitý solitérní kaktus, pěkného oryxe, který mi pózoval u silnice. Zhruba půlhodinu byl neuvěřitelně silný provoz (asi 12 aut za 30 minut), zřejmě auta vracející se ze Sossusvlei. Ale přesto jsem poklidně dojel do Solitaire, což je benzinová pumpa, pekárna, obchůdek, lodge a kemping. Co víc si člověk může přát. Studené pivo v obchodě, horký štrůdl v pekárně, horká sprcha v kempu a bufetová večeře v lodge. Solitaire je vyzdoben vraky aut a rozličných mechanizmů - pump, motorů - v různém stádiu rozpadu. Pyšní se také letištěm, ale je to prašný kamenitý pruh, na kterém mohou přistávat pouze lehká a odolná letadla.

[40 km S od Solitaire] Ranní provoz byl nezvykle silný

[20 km S od Solitaire] Stromy
Večeře byla skvělá. Věren svým zásadám jsem jedl jenom maso a zeleninu. Steaky z oryxe, guláš ze zebry, no nacpal jsem si pupek na dva dny dopředu. Tohle mne na těch vandrech fakt baví. Jeden den ústřice a šampaňské a spaní v útulném pokoji s příslušenstvím, další den spaní v příkopu, následná noc v tajemném opuštěném kempu a potom večeře v nablýskané jídelně plné lahůdek.

[Solitaire] Vraky tvoří výzdobu
- Sesriem čili tourist village
Po mimořádně kvalitní prašné silnici jsem se snadno dostal do Sesriem. Silnice měla tvrdý a hladký podklad a štěrk byl projetý auty, takže jsem to mohl smažit i z kopce bez nebezpečí zapadnutí do písku a následného naboření čenichu. Pouze posledních 8 km od křižovatky C19 a C27 byl klasický neprohrnutý tankodrom, ale to mi už nemohlo zkazit dojem z předchozí skvělé cesty. Dojem mi zkazilo až samotné Sesriem, respektive kemping provozovaný státní firmou NWR. Jenom na vjezdu do kempu jsem čekal půlhodinu, hlídač kontroloval všechna přijíždějící a odjíždějící auta, zda mají rezervace, zda mají zaplacený poplatek za vstup do parku a mne si nechal stranou, protože si chtěl se mnou popovídat. V recepci kempu jsem vystál dvě fronty - jednak u poplatku za návštěvu národního parku a hned vedle jsem platil kemp. Od příjezdu do přidělení místa to trvalo 1,5 hodiny. V soukromém kempu to trvá 5 minut.
Samozřejmě i kemp stál za bačkoru. Bylo tam asi 30 značených kempovacích míst, na každé by se vešlo alespoň 6 aut se stany. Ta byla na rezervaci. Kdo neměl rezervaci, byl odkázán na volný prostor, kde nebylo nic - stoly, voda, elektřina. Většina lidí byla bez rezervace, a tak tábořila dost nepohodlně. Ale oni měli všechno v autech, vyndali stůl a židle, na vodu měli nádrže a pár pečliváků mělo i své generátory. Ale pro mne to bylo jak táboření v příkopu u silnice, alespoň, že ta voda někde tekla. Záchodů málo, sprchy s vlažnou vodou bez sprchových hlavic. Klasický příklad toho, jak je stát v takovýchto věcech neefektivní.
- Sossusvlei = Namibie
Nejznámější namibijskou přírodní atrakcí je právě Sossusvlei - oblast písečných dun. Je to slaná a jílovitá pánev, obklopená vysokými dunami. Jméno celé oblasti dalo údolí stejného jména, ve kterém se po celý rok udrží voda v malém jezeře. Jméno je složeno z výrazů v jazyce nama (sossus znamená slepý konec) a vlei je afrikánský výraz pro bažinu. Slepý konec proto, že se jedná o povodí řeky Tsauchab, které je bez odtoku. Ale voda se v řece objeví pouze v období záplav.

[Sossusvlei] Písek a zvápenatělá krusta

[Sossusvlei] Chůze po dunách je zdejší, dost namáhavou, specialitou
Duny běžně dosahují výšky 200 m a patří k nejvyšším na světě. Rekordmanem je duna Big Daddy, která má úctyhodnou výšku okolo 320 m (výška s časem kolísá). Duny jsou zbarveny do růžova až oranžova. Podle barvy dun lze posuzovat jejich stáří. Čím víc do červena, tím je duna starší.
Na první pohled se jeví celá oblast jako nevhodná pro vegetaci a zvířata kvůli nedostatku vody. Oblast je ale zavlažována podzemními a dočasnými řekami, které v sezóně zaplavují údolí. O denní příděl vlhkosti se starají pravidelné ranní mlhy, způsobené vlhkým vzduchem na pobřeží Atlantického oceánu. To umožňuje přežít nejen drobným savcům a hadům, ale dokonce pštrosům a antilopám jako je oryx a springbok.

[Sossusvlei] Cesta k Dead Vlei
Díky často foukajícímu silnému větru mají duny srpkovité hrany, a proto se jim říká hvězdné duny. A protože duny jsou z principu povahy nestálé, nasunuly se do původního údolí, nebo spíše zvápenatělé pánve a rozdělily ho do několika menších údolí. Nejznámější jsou tři z nich - Dead Vlei, které je proslulé desítkami mrtvých stromů až 900 let starých, které jsou sluncem spálené dočerna. Jsou sice definitivně mrtvé, ale díky zdejšímu podnebí také dokonale mumifikované, takže přetrvají ještě další stovky let v nezměněné podobě.

[Sossusvlei] Mrtvé, 900 let staré stromy v Dead Vlei
Dalším údolím je již zmíněné Sossus Vlei. Unikátní je jezero s vodou, na kterém se dokonce promenovali 2 plameňáci a většinu návštěvníků provokovali k fotografickému úsilí. Přitom ve Walvis Bay jsou jich hned u pobřeží stovky až tisíce. Oblast obývali Křováci, ale v roce 1950 je to přestalo bavit a přesunuli se jinam. Od té doby jsou zde pouze zvířata, a hlavně turisté.

[Sossusvlei] Procházka po hřebeni duny
Po dvou předem jmenovaných údolích jsou obvykle turisté unaveni, a tak návštěvu posledního z nich - Hidden Vlei - už vynechají. Je to 4 km procházka (tam i zpět) z parkoviště a ve zdejším vedru je to dost únavné. Ale určitě předpokládáte, že já to nevynechal. A byl jsem nadšen, nikde ani živáčka, měl jsem to sám pro sebe, vyšlapal jsem si na dunách své vlastní a jediné stopy.

[Sossusvlei] Dno Hidden Vlei je tvořeno zvápenatělou krustou
Sossusvlei je od Sesriem vzdáleno zhruba 65 km. Vede k němu dokonce asfaltová silnice. Ta končí parkovištěm pro 2WD auta. Kdo má čtyřkolku, může se pustit dál do pět km vzdáleného Dead Vlei. Cesta vede 30 cm hlubokým pískem, takže normální auto nemá šanci. Pro ně tady jezdí shuttle od NWR za neuvěřitelně vysokou cenu 150 N$. Já měl koupenou dopravu ze Sesriem, a tak jsem tuto vychytávku měl již v ceně.
- Řeším problémy
Vždycky se něco vyskytne, tentokrát byly problémy dva. Jednak se poroučel zip na mých dlouhých civilních kalhotách. To se mi podařilo opravit - zip byl ve spodní části dobrý, tak jsem ho zkrátil a do vrchní části jsem našil suchý zip, který jsem částečně vybrakoval z kalhot do deště. V této kreaci jsem byl už v Sossusvlei a nikde nic nevyčnívalo, takže jsem nepáchal žádné prohřešky proti mravopočestnosti.
Druhý problém byl horší - benzinový vařič MSR Whisper Lite International špatně funguje. Uvařit 1,5 litru vody trvá 20 minut, a to fakt nejde. Návod s sebou nemám, ale do opravy jsem se pustit musel. Rozebral jsem, co se dalo, ale moudrý jsem z toho nebyl. Vyměnil jsem dokonce trysku (vařič má trysky na 2 typy paliva - na benzin a na kerosen a podobná svinstva), ale nepomohlo to. Protože vařič momentálně při zapalování dost kouří, je celý od sazí a každá práce s ním znamená si zadělat ruce. Nakonec jsem snad závadu lokalizoval. Ucpává se trubka, vedoucí od tlakové lahve do hořáku. Problém zřejmě způsobil benzin koupený v Khorixas, na benzín na čištění to jelo bez problémů. Benzin jsem vylil, koupil nový, ale pořád to není ideální a musím denně vařič rozebrat a trubku profukovat. Ještě mne napadlo, jestli benzin nenaleptává láhev, ve které převážím zásobu k doplnění, ale nevypadá to na to. Uvidím, zda se to zlepší.
Pokračování příště...
Jiří Bína
Zpět