AKTUALITA
16. 1. 2013
Solnohradskem na kole s jedním starým bláznem, část 3.
Rubrika: Cykloturistika
Tip č. 1 – variabilní kolečko na rozkoukání a rozjetí - Na tuto vyjížďku se potřebujeme dostat do Pinsdorfu. Z Gmundenu tam odbočuje postranní větev zdejší hlavní cyklistické cesty R2 v okolí zámku a jako cíl má napsán Seewalchen – na ten taky dojde, ale jindy.
Tato cesta se ale podle mého názoru zbytečně vrací k jihu až k SOS dětské vesničce (jedné z prvních v Evropě) v Altmünsteru a pokud bydlíme severněji nebo dokonce na východním břehu, můžeme bez ní vyjet k nádraží, podél tramvaje (prý nejkratší v Evropě) nebo hlavní silnicí od divadla, vždy hodně do kopce. Před nádražím přejedeme dráhu a přijedeme do Pinsdorfu, kde nám tato větev R2 přijde zleva. Při cestě zato máme první historickou pozoruhodnost – pomníček připomínající selské nepokoje. Bylo tu v tomto směru ve středověku zřejmě dosti čilo, viz slavnou hru v kostky v nedalekém Frankenburgu, ostatně i zámek Orth v Gmundenu byl při nějaké takové příležitosti vypálen a poraženými sedláky za trest znovu postaven.
S tou R2 se tentokrát svezeme jen pár set metrů tak jako tak po silnici a velmi brzo ji opustíme doleva, buď trefíme odbočku ulicí před plechovým krucifixem se žlutými šipkami pro pěší nebo o maličký kousek dál na křižovatce silnic a jedeme směrem na Reindlmühl.
Na této silnici potkáváme poprvé tu možnost jet po asfaltové cestě podél silnice, tady na začátku se z ní bezpodmínečně musíme vrátit na silnici nad kopcem, protože jinak bychom museli pěkný sjezd přerušovat nad schody. Když se nám to nestane, užijeme si příjemný sjezd a nabranou rychlost můžeme spokojeně udržovat při jízdě kolem Musea zvířeny, pokud se tam nerozhodneme zajít. Za návštěvu stojí, je to soubor prací vycpavače, když mi bylo k návštěvě doporučeno poprvé, očekávala jsem pár kamzíků a svišťů – ba ne, jsou tam zastoupena zvířata z celého světa a je se skutečně čím chlubit.
Hned potom si můžeme všimnout odbočky doprava na Kronberg – tam možná někdy pojedeme, rozhodneme-li se pro výlet na Hongar (viz tam). Ve stejných místech se zase objevuje ta asfaltová cyklocesta a rozhodně stojí za úvahu ji využít, jakkoli po naší silničce při říčce Aurach jezdí aut málo. Při cestě občas najdeme staré či lokální cyklistické značení, zelené tabulky s obrázkem cyklisty s ruksakem, ale často na důležitých místech chybí.
Jedeme při říčce malebným údolím, zakrátko je napravo statek, zabývající se prodejem rustikálních starožitností a další odbočka doprava, která není jen vjezdem do nějakého statku, kterou taky tentokrát budeme ignorovat, je po 10 km od gmundenského nádraží přesně, vede přes kopce na Attersee(viz tam).
Jedeme vlastně souvislou zástavbou a vlastně maličko do kopce proti proudu toho Aurachu, ale o tom stoupání se ani neví (o to příjemnější je klesání, když někdy využijeme tuto cestu k návratu třeba z oblasti Attersee) a před námi se objeví jako uzávěra té cesty masiv Feuerkogelu, obzvláště krásný v časném jaru, když je na něm ještě sníh. Po dalších pár kilometrech se při naší cestě objeví roztomilá cibulovitá věž kostela v Reindlmühl a tady je odbočka doleva, kterou by v případě poruchy – změny počasí – zlobení dítek či jiné kalamity šlo využít k návratu do Altmünsteru, ale nedoporučuji, kopec je to z této strany příšerný.
Ukázka cesty údolím Aurachu
Raději pokračujeme tím příjemným údolíčkem s krásnými pohledy na blízko a Feuerkogelem na obzoru směrem na Neukirchen, míjíme výletní restauraci, pro mne dosti památnou, protože jsem se v ní jednou občerstvovala téměř „dole bez“ když se na mně nahoře v lesích směrem na Attersee rozpadly staré cyklistické kalhoty podél všech švů.

Pak ještě odbočka doprava směr Wildpark – pokus o lokální zoologickou zahradu, v poslední době působící jako zrušený - a trochu strmější stoupání na T křižovatku už v obci Neukirchen. Na této křižovatce je to doprava do oblasti Attersee, my pojedeme kousíček po té hlavní silnici doleva do centra. Před kostelem je cedulka upozorňující na jedno z nejluxusnějších útočišť v oblasti. K tomu poznámka – zdejší obyvatelé jsou velmi citliví na znečišťování své nádherné přírody a proto nejsou zvědavi ani na papírky v lesích a veřejná WC zadarmo se najdou velmi často – možná jste si už všimli toho v nákupní pasáži v centru Gmundenu. V restauracích někde pasanty hledající útočiště mlčky tolerují, někde žádají od hostů, co tam nekonsumovali poplatek (zpravidla 0.5€), cedule „jen pro hosty“ se najde zřídka a zpravidla znamená, že je veřejné útočiště poblíž. Velmi často teče v tomto zařízení pitná voda – když je tam cedulka, že voda pitná není, dost často pochybuji, zda to není úlitba restauracím v okolí.
Zpět do Neukirchenu – na kopečku za kostelem já osobně zpravidla odbočuji doleva směrem a zajíždím na hřbitov – nejen je to místo velmi malebné, ale ještě je tam jeden výjimečně smutný hrob – jeden zdejší mladý muž si odjel vydělat peníze do mezinárodní mise v Iráku a nedopadlo to dobře >>.
Ať už se rozhodnete hřbitůvek navštívit nebo ne, stojíme na kopečku uprostřed Neukirchenu a zase je tu několik možností: nedaleko odbočuje po úzkých asfaltkách doleva cesta přes Grasberg do Altmünsteru, další taková za pár set metrů proti autobusové zastávce, ale to doporučuji jinak a jindy.
Druhá možnost je zůstat na té hlavní silnici a jet do Altmünsteru rovnou. Je to zase do kopce a s kopce, ale tady to není nijak vražedné. Celou cestu se kouká na Traunstein a nahoře na terénním zlomu je krásný rozhled od křížku se starými lipami. V televisním seriálu zmiňovaném výše měl na tomto místě efektní vstupní scénu německý herec Albert Fortell, s maminkou jsme tomu místu říkaly „Fortellova lípa“. Ale moc se přimlouvám za tuto cestu někdy jindy, na zdaleka nejhezčí cestu – podle mého názoru jedna z nejhezčích cest, co znám v Evropě – se musí odbočit hned za Neukirchenem z té hlavní silnice doprava směrem na Traunkirchen a Bad Ischl. Zase málo frekventovaná silnice, pár stovek metrů ještě Neukirchenem trochu do kopce a pak to přijde: 4,5 km sjezdu s pohledem na celé Traunsee. Od roviny vlevo přes Traunstein v celém majestátu až k Erlakogelu (říká se mu taky „spící Řekyně“, zkuste ji tam při pohledu na tvar té hory vidět) a dál, i s jezerem. Já tady osobně visím v brzdách a jedu málo přes dvacet abych si ten pohled užila, sportovnějšímu pojetí se meze nekladou.
Začátek sjezdu do oblasti Traunkirchenu
Asi po 1,5 km je zase možno zkrátit cestu rovnou do Altmünsteru přes místní část Eben, ale kdo by to dělal, zkracoval by si ten krásný sjezd a přidával by si další kopec. Další zkratka směrem ke břehu jezera doleva, značená jako silnice na Altmünster, je u konce toho sjezdu, ale když už jsme tady, navrhuji jet kolem nádraží do Traunkirchenu. Pozor, za tím nádražím naše silnice končí na T křižovatce se stopkou – doporučuji tam zastavit, kolo převést po zebře a nastoupit na hlavní cyklocestu Solnohradskem R2 a jet po ní doprava. Kousek po čemsi, čemu je těžko říci jinak než chodník (ale je tam kolo značeno) a pak po staré silnici, místo které je dnes pro provoz mimo obec tunel, do centra Traunkirchenu. Poslední metry před Traunkirchenem jsou trošku do kopce, ale návštěva tohoto místa stojí za to. Doporučuji sjet až na náměstíčko s autobusovou zastávkou, parkovištěm (a cukrárnou), tady odstavit kola do stojanu a poté, co si vychutnáme pohledy, které se nám tu otevřely, se vydat na procházku pěšky.
Traunkirchen
Vyjdeme při jezeru, hned u náměstíčka je tam ve skále obrovský oltář, připomínající oběti válek, pak místní koupaliště na ostrůvku spojeném s břehem můstky. Tady bývá docela roztomilé, že na jeho rohu hnízdí počátkem léta labutě a pokojně koexistují s lidmi, co tam chodí na procházku. Já mám na místa, kterými teď procházíme, vzpomínku zcela osobní – v jednom mimořádně horkém létě, kdy se dalo v Traunsee plavat i na delší vzdálenosti, se mi zachtělo se podívat na zdejší kostel z vody a od tohoto koupaliště jsem tím směrem vyplavala. Pohled to byl tak krásný, jak jsem očekávala, jenže pak se bylo třeba vrátit a Traunsee mi předvedlo velmi důrazně, že je to řeka, možná taky trošku přispěl vítr. Plavala jsem hodně energicky, ale nepostupovala – nezbylo, než se otočit ke břehu, vyplavat o pár set metrů jinde a pak v mokrých plavkách a bosa důstojně kráčet mezi procházejícími se turisty a tvářit se, že právě takhle jsem si svoje léto u Traunsee představovala.
My snad dnes žádného takového excentrika nepotkáme a jdeme pěšinkou při jezeru kolem Johannisbergu a můžeme si rozmyslet, zda ještě odbočíme nahoru ke kapličce nebo půjdeme dál. Celý Johannisberg je místo značných tradic kulturních i kultovních, rozhodneme-li se odbočit, jdeme po cestičce s mnoha lavičkami, u kterých si lze pustit z reprodukturů recitace s hlasy známých herců (mnozí z nich získali vztah k těmto místům právě při natáčení výše zmíněného seriálu), kaplička nahoře má určitě velkou atmosféru. Sejít jde zpět na místo, ze kterého jsme odbočili, nebo mezi domy a dvorky na další náměstí, každopádně je třeba dojít k přístavišti lodí. Odsud vidíme asi nejlíp zdejší kostel (je to vlastně klášter) se zvláštní architekturou z mnoha částí a odsud ho můžeme také obejít pěšinkou při jezeru s překrásným pohledem na Traunstein – tady má trochu jiný tvar než z Gmundenu - a až na Gmunden na obzoru.

Procházka kolem kláštera v Traunkirchenu

Na stěně nad námi si všimněme desky, na které vděční žáci před cca 130 lety děkují „hodnému baronu Spaunovi“ za lekce v plavání a když se dost nakoukáme, vyjdeme do dvora kláštera >>.
Dnes je tu venkovní část klášterní vinárny, na kterou dohlíží socha císaře pána a zase veřejné útočiště. Odsud vyjdeme na klášterní náměstí a je čas vyjít po pár schodech do hřbitova a do kostela. Ten má z této strany dva vchody, nejprve do kaple, určené skutečně k nerušené modlitbě a druhý do chrámu. A v něm je světové kulturní dědictví – tzv. rybářská kazatelna ve tvaru rybářské sítě, takže návštěva stojí za to i ateistům. Kostel je – jako tady všude – parádní, já se tam ovšem vždy usmívám zlatému zvířeti vlevo nad oltářem, které jsem dlouho pokládala za psa a pak jsem se od vzdělanějších přátel dozvěděla, že je to zřejmě lev patřící sv. Markovi.

Slavná kazatelna v kostele v Traunkirchenu
Vyjdeme zpět na hřbitov a ještě uděláme pár kroků za kostel, kromě krásných výhledů a krásně řemeslně provedených kovových křížů, které dávají tomuto hřbitůvku moc zvláštní atmosféru, je ještě jedna zajímavost na zadní stěně kostela. Deska tu připomíná bouři 31.7. 1910, při které se při nějaké slávě na jezeře utopilo mnoho mladých lidí. Zastavovaly jsme se u této desky s maminkou a byly vždy nad tou událostí dojaty, celý rozsah jsem pochopila až 2010, kdy místní pan farář vystavil kopii tehdejších novin. Velké množství stejných příjmení totiž znamená, že několik starých párů přišlo tou událostí o všechny živitele, protože pojištění na venkově neexistovalo a stali se rázem obecními chudými. Taky tam byly fotografie těch obětí (s výjimkou jednoho hocha, který nikdy vyfotografován nebyl) – tam jsem moc koukala na tu Marii Moser, v seznamu obětí uvedenou jako poslední, jejíž tělo nebylo nikdy nalezeno.
Hrob obětí bouře
Vždy jsem si ji představovala jako křehkou dívenku, odpočívající kdesi na dně jezera, fotografie ukazovala udělanou děvečku, kterou si člověk uměl představit s vidlemi plně naloženými slámou… Nechme tohoto rozjímání nad tím, jakým živlem se překrásné jezero umí stát a snad se ještě pousmějme tomu, že tento krásný hřbitůvek samozřejmě taky hrál v tom seriálu, kvůli světlu ale všechny pohřby chodily opačně, než to jde ve skutečnosti, tedy jako by vylezly z vody a přelezly přes plot.
Vyjdeme zpátky na náměstí a seběhneme si s kopce pro kola (při cestě v chodbě obecního úřadu je další útočiště – průjezd stojí za nahlédnutí i proto, že ukazuje, jak jsou tu domy vlepeny do skály Johannisbergu).
Teď musíme vyjet ten kopec nahoru – a jsme na R2, která nás podle hlavní silnice vede zpět přes Altmünster až do Gmundenu. Jedeme ke křižovatce, kde jsme se na ni napojovali v opačném směru a pak podle jezera, kolem výletní restaurace Spitzvilla a koupaliště Bräuwiese, před Altmünsterem nás nic nestojí uposlechnout značení a pár metrů si od silnice přidat kolem stánku s občerstvením, pizzerie a restaurace, stejně tak jako v Altmünsteru kolem campingu. Veliká louka mezi tímto campingem a jezerem je podle mého názoru nejlepším koupáním v Solnohradsku. Pro lidi s příliš velkým odporem ke studené vodě – když má 20 stupňů, je to svátek - je o kousíček dál solární koupaliště s vyhřívaným bazénem a podobné ještě za chvilku, které již patří ke Gmundenu.
Pak přijedeme na místo, kde náš výlet začínal, pokud jsme ho dělali po cyklocestě, tj. k odbočce k zámku. Pokud bychom měli čas – najeli jsme jen asi 50 km – můžeme tam zajet, odstavit kola a do nádvoří zámku se podívat, stejně jako do krásného parku kolem sousední vily Toscana. A pak už jsme skutečně na gmundenské esplanádě.
J.E.Klimpely
Zpět