Warning: Undefined array key "HTTP_REFERER" in /var/www165/p43433/regiony.eu/web/app/controlers/HomeControler.php on line 167
Cykloserver

Demoverze - příprava nového webu

info

AKTUALITA

10. 1. 2014

Bikování po Karapoti Classic (NZ)

Rubrika: Cykloturistika

„Jsme fakt rozmazlení“, opakuji si s každým dalším šlápnutím. Že Nový Zéland není zrovna bikerským rájem, jak si ho představujeme my, obyvatelé střední Evropy, nám došlo už po pár trailech. Kdo ale preferuje jízdu opravdu čistou, ničím nenarušenou divočinou, má zde možnost poznat, co v Evropě opravdu nenajde.

Naše cesta začala v obýváku v Praze s klasickým průvodcem Mountain bike rides od bratří Kennettů. Pokračovala nákupem kola v prodejně R&R Sport v Aucklandu a končila najetými 800 kilometry, odepsanými brzdami a rozklovaným sedlem. 

Bikování nad Wellingtonem, v pozadí Mt.  Kaukau a záliv - příprava na Karapoti


MTB je zde poměrně mladý sport. Na trasu nejstaršího MTB závodu na Zélandu, jenž se jezdí „už“ 27let a založil ho nejznámější propagátor horských kol na Zélandu Paul Kennett, máme dokonce průvodce. Vysokého a silného bikera Michala, Čecha žijícího ve Wellingtonu. „Těšil jsem se, že si s vámi vyjedu“ říká a vytahuje z garáže rodinného domku, za nímž začíná buš, rezavějící kolo. Závod se jezdí každý rok, vždy na konci letní sezóny na druhé polokouli, letos tedy 1.3. Podrobnosti najdete na www.karapoti.co.nz.

Jeden z náročných kopců Karapoti

 

Startujeme. Michal nás šetří, protože nezvolil start z prostředka řeky, jak je tomu v závodě. Úvodních pár kilometrů drsné a obávané trasy jedeme údolím, nad námi se sklánějí stromové kapradiny a vavříny, občas i posvátný strom pohutukawa s krásnými šarlatovými květy. Maorové věří, že duše zemřelých cestuje až na nejsevernější konec Nového Zélandu, na místo zvané Cape Reinga, k prastarému pohutukawa stromu. Po něm se sklouzne až k jeho kořenům a poté do oceánu.

Mapa trasy závodu Karapoti Classic


MTB trasy jsou zde často technicky tak náročné, že pro nás nejsou sjízdné, přestože doma zvládáme např. Dolomity. Michal zepředu volá, „nechte to pořádně rozjet. Dole je koryto řeky a potřebujeme rychlost, protože pojedeme asi 50 m řekou proti proudu.“ Prudký sjezd dolů mezi šutry a opukovými plotnami a už naše kola prokluzují na mokrých kamenech v řece. Z vody vyjíždíme rovnou do prudkého kopce z měkkého jílu.

 

Dalších asi 40 km se nese v podobném duchu. Cesta je většinou jílovatá, měkká, mokrá, často bahnitá. Občas sluníčko prosvitne zeleným listovím nad námi a voda dole se jemně blyští. Na Zélandu nenajdete po cestě vesnice, hospody, lavičky ani cedule informující o floře a fauně, a tak jsme rádi za informace od Michala. „Tamhle na tom stromě je tui“ ukazuje. Malý pták o velikosti kosa, po kterém se jmenuje i jedno zdejší pivo, vydává krátké prskavé zvuky „tfuj, tfuj … tfuj, tfuj“. Pivo zde v supermarketech najdete z celého světa. Novozélandské většinou ve třetinkových lahvích, za cenu okolo 4 dolarů. Oblíbili jsme si německy znějící Steinlager, což je ale původní novozélandské a velmi dobré pivo, podobné našemu. Točené v hospodě stojí kolem 7 dolarů. Nejlevnější bylo pro nás neznámé německé pivo v plechovce, půllitr něco málo nad 2 dolary, ale nebylo dobré. O pití piva na bikovém výletu si ale zde můžeme nechat jenom zdát.

 

úzká cesta pralesem nesjízdná díky bahnu

 

Vyjíždíme, tedy vycházíme, po Devils' Staircase až k nejvyššímu bodu.„Teď si to opravdu užijete“ slibuje Michal. „Na závodech na tomhle místě bývá nejvíc defektů. Pozor ať neprorazíte plášť.“ Jmenuje se to tady Rock Garden, protože tu ze země trčí špičaté kusy kamení, občas je tu vymletý žlab. „Michale, nechci prudit, ale kdy si dáme zastávku, potřebuju se najíst a odpočnout si.“ Michal na mne kouká udiveně a trochu otráveně: „jakou zastávku? Jíst budeme doma.“ Dozvídáme se, že zde není zvykem zastavovat, protože si většinou není kam sednout (močály, bahno, hustý les... ). „A taky, hned jak se zastavíte, vás začnou kousat sandflies. Ale co bych pro vás neudělal“, říká Michal a zastavuje. „Tahle trasa je jedinečná taky tím, že je okružní. Všechny značené trasy na Zélandu normálně vedou stejnou cestou tam i zpět“, slyšíme, zatímco do sebe hážeme bagetu a poskakujeme, abychom odehnali žravý hmyz.

a zase další kaluž

 

„Tak, a máme posledních pár km, už je to jen šotolina“, zvedá se Michal a z kopce pouští brzdy. Šotolina je zde, co se týče povrchu cesty, nadstandardní luxus. Nejčastěji jedeme po měkkém jílu a taky často po kamenech s průměrem asi 10 cm. Za celou cestu jsme nevyjeli z lesa a pořád jsme byli přiklopeni místní vegetací. Působí to, jako když jedete v tunelu a je to takové trochu klaustrofobní. Na trase nám definitivně dosloužily brzdy – ojely se destičky, a kvůli tomu se mi při brždění z kopce urvala podrážka od bikových bot. Nové destičky pak stály 100 NZD a já začala jezdit v obyčejných teniskách. 

hladová a unavená stoupám do dalšího kopce

  • Fakta na závěr

Obtížnost tras a jejich značení: kniha Mountain bike rides vychází každý rok v aktualizovaném vydání a je dobrým pomocníkem při plánování cest. Obsahuje přes 300 tras (délka od 2  do 100 km). V terénu jsou trasy značené oranžovým plastovým trojúhelníčkem, připíchlým na strom či balvan. Trasy se spolu nekříží, takže není třeba mít různé barvy ani rozcestníky.

právě jsme překonali jednu kaluží aspoň metr hlubokých


Značení obtížnosti, používané v knize, se s většími či menšími obměnami používá ve všech ostatních materiálech a infocentrech. Spočívá ve stupnici 1-6, kde 1 je nejlehčí a odpovídá naší např. polabské cyklostezce, 2 a 3 potom odpovídají všem ostatním MTB trasám v ČR, jak co se týče povrchu (velikost kamenů, průjezdy brody, kluzké kořeny na skále nad propastí), tak stupněm stoupání. Trasy označené 4 až 6 jsme většinou tlačili nebo nosili a myslím, že pro ně v ČR není ekvivalent. Známe i Dolomity a Alpy na kolech a takto obtížné trasy jsme nepotkali ani tam. Je dobré si dopředu přečíst popisy trasy v průvodci. Mnoho tras obsahuje na konci popisu i sdělení, že např. 20% cesty je nesjízdných. Mylně jsme se domnívali, že to „nějak půjde“, ale bohužel to opravdu nikdy nešlo. Je dobré si uvědomit, že z např. 50 km za celý den 10 km nesete kolo na zádech, skáčete s ním přes močály, či se drápete na skály. Je pak potřeba popřemýšlet, jestli vás to bude bavit.

 

Markéta Štefková

Zpět